Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže soud zastaví řízení pro vadné označení žalovaného, je doručení rozhodnutí takovému "žalovanému" (nebo tomu, kdo podle soudu měl oním "žalovaným" správně být) pojmově vyloučeno. Právní moc usnesení o zastavení řízení pro nedostatečné označení žalovaného proto závisí výlučně na jeho doručení žalobci.O zastavení řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. v pracovní věci v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.

Ustanovení § 50a o. z. nepřekáží tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu smlouvu byl ve smlouvě o budoucí smlouvě vyjádřen tak, že jedna ze smluvních stran se zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy dojednaného obsahu a druhá strana se jej zavazuje ve stanovené době poté přijmout. V takovém případě smluvní straně, jež na sebe převzala závazek návrh smlouvy předložit, nelze rozsudkem podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. uložit, aby návrh předložený druhou smluvní stranou přijala. 

Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 o. z. 

Důvodem posouzení rozsudku odvolacího soudu jako rozsudku měnícího ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. může být i okolnost, že odvolací soud upravil právní vztahy účastníků způsobem, který vycházel z toho, že obě části smlouvy o budoucí smlouvě jsou vzájemně oddělitelné, uložil povinnost uzavřít kupní smlouvu ohledně pozemku a zamítl žalobu ohledně stavby, zatímco soud prvního stupně tím, že žalobu zamítl ohledně pozemku i stavby z důvodu, který se týká jen stavby, vyjádřil naopak názor o neoddělitelnosti těchto částí smlouvy. V řízení o dovolání, které je proti němu přípustné jako celku, se co do rozsahu přezkumu uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř ; později dovozená nesprávnost závěru odvolacího soudu o oddělitelnosti uvedených částí smlouvy dokládá, že "potvrzující" (zamítavá) část rozsudku má povahu závislého výroku.

Rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, je rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné. 

Okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, nezakládá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 písm. d) o. s. ř.;*) je však jinou vadou než vyjmenovanou v § 237 o. s. ř., která je způsobilá přivodit nesprávnost rozhodnutí ( § 242 odst. 1 o. s. ř.).

*) ve znění účinném do 31. 12. 1995 ( před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 238/1995 Sb.)

I. Ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze aplikovat pouze ve vztahu k tzv. konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák., a nikoli ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. O zánik tzv. typové nebezpečnosti jde v případě, kdy trestnost činu zanikla vzhledem k takové změně právního řádu, při které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu. V takovém případě je třeba aplikovat ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. II. Jednání spočívající v tom, že pachatel zkrátí daň, kterou je státu povinen odvést jako provozovatel podnikání, byť jde o podnikání provozované bez potřebného povolení orgánu státní správy, lze posoudit jako trestný čin podle § 148 tr. zák., jestliže v době zkrácení daně pachateli již nehrozí trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. vzhledem ke změně právního řádu, z níž vyplývá, že např. k podnikání nadále není třeba povolení a pachateli byla tato skutečnost známa.*)

Za nesprávné poučení ve smyslu § 148 odst. 2 tr. ř. nelze považovat v poučení o právu stížnosti chybějící údaj o lhůtě k jejímu podání. I v takovém případě lze stížnost proti usnesení podat jen ve lhůtě tří dnů od jeho oznámení ( § 143 odst. 1 tr. ř.). Okolnost, že odsouzenému nebylo dáno poučení o lhůtě k podání stížnosti, bude zpravidla zakládat důvod k žádosti o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř.

Při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a přitom aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem na okolnosti případu. Vyjádření závěru soudu, že stupni společenské nebezpečnosti činu by odpovídal trest odnětí svobody uložený pod dolní hranicí vyšší trestní sazby, lze dosáhnout rozhodnutím, že pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou splněny podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Při závěru soudu, že je splněna materiální podmínka uvedená v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a při právní kvalifikaci činu odpovídající okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby však není vyloučena aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na poměry pachatele.

I. Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. Např. opomenutím lékaře, záležejícím v nedostatečném vyšetření poškozeného, který zemřel na následky zranění, jež v důsledku tohoto pochybení v poskytnuté péči nebylo zjištěno a léčeno. 

II. Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v § 219 až § 224 tr. zák.