Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a přitom aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem na okolnosti případu. Vyjádření závěru soudu, že stupni společenské nebezpečnosti činu by odpovídal trest odnětí svobody uložený pod dolní hranicí vyšší trestní sazby, lze dosáhnout rozhodnutím, že pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou splněny podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Při závěru soudu, že je splněna materiální podmínka uvedená v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a při právní kvalifikaci činu odpovídající okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby však není vyloučena aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na poměry pachatele.

I. Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. Např. opomenutím lékaře, záležejícím v nedostatečném vyšetření poškozeného, který zemřel na následky zranění, jež v důsledku tohoto pochybení v poskytnuté péči nebylo zjištěno a léčeno. 

II. Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v § 219 až § 224 tr. zák.

K naplnění zákonných znaků trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. není nutné, aby osoby, jimž je jednání pachatele popsané v této skutkové podstatě určeno, jím byly skutečně ovlivněny.

Zákonné důsledky nesprávného poučení o délce lhůty k podání stížnosti ( § 148 odst. 2 tr. ř.) platí pro všechny osoby oprávněné stížnost podat, tedy i pro státního zástupce.

I. Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc před rakouskými justičními orgány, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, který oznámil vyšetřovateli, že se chce tohoto procesního úkonu účastnit, je při hlavním líčení procesně nepoužitelná, neboť takovým postupem byla porušena práva obviněného na obhajobu podle § 165 odst. 1, 2 tr. ř. a čl. V. Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních a usnadnění jejího uplatnění (č. 3/1996 Sb.). Taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř. II. Pokud soud považuje výpovědi svědků nacházejících se na území státu, který je členem Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), za zvlášť důležité, nemůže se v případech, kdy bezprostřední doručování písemností poštou umožňuje další smluvní úprava,*) spokojit s jejich předvoláním k hlavnímu líčení jen na tzv. červenou mezinárodní doručenku, ale musí postupovat podle čl. 10 citované Úmluvy a požádat dožádanou stranu o doručení předvolání svědkům s upozorněním, že jejich osobní účast se považuje za zvlášť důležitou.

Ve věcech vydání do ciziny na základě Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.) se s ohledem na ustanovení § 375 tr. ř. posuzují právní podmínky vydávací vazby v době před tím, než je České republice doručena žádost o vydání a příslušné doklady, podle čl. 16 odst. 1 až 5 této Úmluvy o předběžné vazbě a vnitřní právní řád České republiky ( § 381 tr. ř.) se uplatní jen, jestliže na něj v některých otázkách Úmluva přímo odkazuje nebo jestliže některou otázku sama neupravuje. V době po doručení žádosti o vydání postupují orgány činné v trestním řízení při posuzování právních otázek vydávací vazby přímo podle § 381 tr. ř. To především znamená, že vydávací vazba v těchto věcech před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než čtyřicet dnů ode dne vzetí do vazby, zatímco v době po doručení žádosti o vydání není časově omezena. Důvodem, pro který je možno vzít osobu, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby, je nezbytnost tohoto opatření pro zamezení,jejího útěku (čl. 16 odst. 1, věta druhá, Úmluvy, § 381 odst. 1 tr. ř.). Pokud není v Úmluvě stanoveno jinak, řízení o předběžné vazbě (příslušnost orgánů činných v trestním řízení, podávání návrhů apod.) se řídí výhradně právním řádem České republiky, tj. ustanoveními hlavy dvacáté čtvrté trestního řádu (čl. 23 Úmluvy).

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, jež sice nejsou občany České republiky ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území České republiky, kde prožily převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto možno uložit v takových případech, jen když to osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v České republice, nevylučují. Jen tak je možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života a neodporoval zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), který zajišťuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.