Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání, nemůže být v řízení před samosoudcem vydán trestní příkaz. V takovém případě je třeba trestní stíhání přerušit z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř. Skutkový stav musí být proto spolehlivě prokázán také ve vztahu k okolnostem, které, pokud jsou přítomny, vyvolávají nutnost jiného rozhodnutí, než je rozhodnutí o vině a trestu, příp. též o náhradě škody, např. právě rozhodnutí o přerušení trestního stíhání.

Ustanovení § 39b odst. 6 tr. zák. je nutno vykládat tak, že podmínkou pro přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice je výkon trestu ve věznici určitého typu nepřetržitě alespoň v trvání jedné třetiny uloženého trestu, přičemž takto vykonaná část trestu však musí trvat nejméně šest měsíců. Je-li rozhodováno o přeřazení do mírnějšího typu věznice ve věci, kde již k takovému přeřazení došlo, musí být uvedená podmínka splněna znovu nepřetržitým výkonem trestu ve věznici, do níž byl obviněný předchozím rozhodnutím přeřazen. Pro výpočet jedné třetiny takto vykonávaného trestu je stále rozhodující výše trestu, ve které byl původně uložen.

Osobám odvozujícím nárok na vydání věci z poměru k jednomu ze spoluvlastníků, jejichž věc přešla na stát podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nemůže dostat více, než činil podíl jejich právního předchůdce, a to ani tehdy, jestliže zbylí původní spoluvlastníci, případně další oprávněné osoby uvedené v § 3 odst. 4 tohoto zákona, nárok na vydání věci neuplatnili.

Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku ( § 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele.

I v případě, kdy soud zastaví trestní stíhání podle § 188 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dospěje k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu ( § 37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem ( § 38 odst. 1 per analogiam tr. zák.), pokud je započtení možné.

Relativní neplatnosti dohody o postoupení pohledávky podle § 128 odst. 1 hospodářského zákoníku pro neurčitost a nesrozumitelnost, popř. z dalších důvodů uvedených v § 22 odst. 1 téhož zákoníku, se mohla dovolávat ve smyslu odst. 2 cit. ustanovení jen organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven, tj. pouze postupitel a postupník jako účastníci dohody; takovou organizací nemohl být dlužník jako třetí osoba, jejíž postavení se postoupením pohledávky nijak nezměnilo.

Pojmu “znovu vzniklá dobrovolná organizace” odpovídá, že vztah mezi původním nositelem majetkových práv a subjektem, který tvrdí svůj restituční nárok, nelze chápat ve smyslu (nepřerušené) identity; musí však být vztahem konkrétní a nezpochybnitelné návaznosti mezi předchůdcem a nástupcem. Tolerance v jednotlivých znacích této relace je přípustná, jde-li (co do důvodu nebo rozsahu) na vrub změněným společenským poměrům. Odlišnost od právní formy občanského sdružení k závěru, že “obnovený spolek” není dobrovolnou organizací ve smyslu ustanovení zákona č. 173/1990 Sb., sama o sobě nestačí. Význam (odlišné) právní formy spočívá v tom, že doplňuje ta hlediska, jež jsou rozhodná pro zjištění, zda posuzovaný subjekt je subjektem “znovu vzniklým”.