Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Pouhé vědomí vlastníka věci o tom, že poskytuje svou věc jiné osobě ke spáchání trestného činu, nezakládá existenci obecného zájmu na zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale podle okolností může odůvodnit některou z forem účasti vlastníka takové věci na trestném činu (např. účastenství v podobě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.). Na druhé straně může soud vyslovit i zabrání věci použité ke spáchání trestného činu, jejímž vlastníkem je osoba, která s tímto trestným činem nemá nic společného a ani o něm neví, avšak jen vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem. II. Je-li vlastníkem věci, o jejíž zabrání jde, cizí státní příslušník a věc se v době rozhodování o zabrání již nachází na území cizího státu, mají tyto okolnosti vliv jak na posuzování otázky, zda existuje obecný zájem na zabrání takové věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i na vykonatelnost případného rozhodnutí o zabrání této věci.

Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance.

Rozhodnutí podílových spoluvlastníků, jímž byl některý ze spoluvlastníků vyloučen z užívání společné věci, nemusí obsahovat určení náhrady za toto vyloučení.

K řízení o žalobě na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, jsou věcně příslušné bez zřetele na to, zda účastníci jsou podnikatelé, krajské soudy s působností ve věcech obchodních.

Tzv. ležící pozůstalost byla ve správním řízení o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. legitimována k účasti v tomto řízení.

I. Z ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř., podle kterého není přípustná stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, rovněž vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem nelze napadnout již předtím stížností pro porušení zákona napadené pravomocné rozhodnutí, s výjimkou té jeho části, která se týkala jiné osoby, než původní stížnost pro porušení zákona, a vyjma případu, kdy původní stížnost pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí byla účinně vzata zpět. 

II. Novou stížnost pro porušení zákona lze však podat proti novému pravomocnému rozhodnutí v téže věci, pokud byla věc rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přikázána k novému projednání a rozhodnutí. 

III. Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, lze stížností pro porušení zákona napadat jen ta rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, která byla vydána v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce stanovením znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů vyjádřil i jejich tzv. typovou nebezpečnost, je vyloučeno obecně stanovit podmínky, za nichž skutky, které jinak naplňují znaky některé skutkové podstaty, dosahují zákonem ( § 3 odst. 2 tr. zák.) požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost. Šlo by vlastně o nepřípustné rozšiřování znaků skutkové podstaty, které musejí být k trestnosti činu naplněny. 

Proto u skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. nelze dovodit, že k trestnosti činu z hlediska materiální podmínky je nutné, aby pachatel jednal za okolností na straně poškozeného, které činí omezování užívacího práva pro něho nějakým způsobem citelnějším (např. nemá kde přespávat).