Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Trest vyhoštění uložený v době existence československé federace rozhodnutím soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, se vztahoval na celé území bývalého Československa. Pokud s výkonem tohoto trestu bylo započato před 1. 1. 1993, pak se s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. v jeho výkonu pokračovalo po 1. 1. 1993 na území České republiky, jako by se jednalo o rozhodnutí soudu České republiky. Proto takové odsouzení lze rozhodnutím soudů České republiky zahladit ( § 69 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). II. I když trestní zákon ve znění zákona č. 253/1997 Sb. umožňuje uložení trestu vyhoštění na dobu určitou ( § 57 odst. 2), pak v ustanovení § 69 neřeší otázku zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění. Protože trest vyhoštění se svým charakterem i obsahem nejvíce přibližuje trestu zákazu pobytu, lze při stanovení délky doby potřebné pro zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění vycházet z ustanovení § 69 odst. 1 písm. c) per analogiam tr. zák., tj. odsouzený musí vést po výkonu tohoto trestu nebo po prominutí jeho výkonu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let. Stejné závěry lze uplatnit i pro případ trestu vyhoštění uloženého na dobu neurčitou, dojde-li k prominutí tohoto trestu anebo k promlčení jeho výkonu.

I. Pouhé vědomí vlastníka věci o tom, že poskytuje svou věc jiné osobě ke spáchání trestného činu, nezakládá existenci obecného zájmu na zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale podle okolností může odůvodnit některou z forem účasti vlastníka takové věci na trestném činu (např. účastenství v podobě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.). Na druhé straně může soud vyslovit i zabrání věci použité ke spáchání trestného činu, jejímž vlastníkem je osoba, která s tímto trestným činem nemá nic společného a ani o něm neví, avšak jen vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem. II. Je-li vlastníkem věci, o jejíž zabrání jde, cizí státní příslušník a věc se v době rozhodování o zabrání již nachází na území cizího státu, mají tyto okolnosti vliv jak na posuzování otázky, zda existuje obecný zájem na zabrání takové věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i na vykonatelnost případného rozhodnutí o zabrání této věci.

Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance.

Rozhodnutí podílových spoluvlastníků, jímž byl některý ze spoluvlastníků vyloučen z užívání společné věci, nemusí obsahovat určení náhrady za toto vyloučení.

K řízení o žalobě na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, jsou věcně příslušné bez zřetele na to, zda účastníci jsou podnikatelé, krajské soudy s působností ve věcech obchodních.

Tzv. ležící pozůstalost byla ve správním řízení o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. legitimována k účasti v tomto řízení.

I. Z ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř., podle kterého není přípustná stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, rovněž vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem nelze napadnout již předtím stížností pro porušení zákona napadené pravomocné rozhodnutí, s výjimkou té jeho části, která se týkala jiné osoby, než původní stížnost pro porušení zákona, a vyjma případu, kdy původní stížnost pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí byla účinně vzata zpět. 

II. Novou stížnost pro porušení zákona lze však podat proti novému pravomocnému rozhodnutí v téže věci, pokud byla věc rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přikázána k novému projednání a rozhodnutí. 

III. Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, lze stížností pro porušení zákona napadat jen ta rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, která byla vydána v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.