Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 194 zák. práce) a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zák. práce) jsou samostatnými dílčími nároky na náhradu škody při pracovních úrazech (nemocích z povolání). Skutečnost, že invalidita pracovníka navazuje bezprostředně na dobu pracovní neschopnosti pracovníka, nemá vliv na samostatnou povahu těchto nároků.

Nie je zásadne vylúčené priznať pracovníkovi invalidný dôchodok pri pracovnom úraze (chorobe z povolania), aj keď jednou z príčin invalidity bol nepriaznivý zdravotný stav, ktorý nebol následkom úrazu, prípadne choroby z povolania. Predpokladom pre kladný záver o príčinnej súvislosti invalidity a pracovného úrazu alebo choroby z povolania v prípade, že bezprostrednou príčinou invalidity bol napr. nepracovný úraz alebo choroba, ktorá nie je chorobou z povolania, je však to, že nebyť následkov vzniklých z pracovného úrazu (choroby z povolania), invalidita pracovníka by nenastala. Nepostačovalo by iba zistenie, že takúto súvislosť nemožno vylúčiť, ale je potrebné, aby táto súvislosť bola preukázaná, a to najmä na základe odborného znaleckého posúdenia.

Úrazem se rozumí porucha zdraví vyvolaná působením zevní příčiny /1/ touto zevní příčinou nemusí být vždy jen působení mechanickýcy jevů nýbrž např. i působení chemických látek, s nimiž přichází pracovník do styku. Jestliže nejsou splněny zákonné podmínky podle § 190 odst. 2, popř. § 190 odst. 1 zák. práce pro odškodnění poškození na zdraví, jež nastalo v souvislosti se závadným pracovním prostředím ovlivňujícím nepříznivě zdravotní stav pracovníka, je povinen soud - je-li to podloženo skutkovými tvrzeními žaloby - posoudit uplatňovaný nárok na náhradu škody i z hlediska § 187, 189 zák. práce.

Ak pracovník (člen JRD) utrpel úraz síce v opilosti, avšak pri plnení úloh alebo v priamej súvislosti s ním, ide o pracovný úraz v zmysle § 22 ods. 1 zák. č. 101/1964 Zb. (§ 53 zák. č. 103/1964 Zb.).

Nárok na odškodnění pracovního poměru není závislý na tom, zda pracovník úraz ohlásí či nikoliv, ani na tom, zda je nebo není sepsán záznam o úrazu. I výpověď svědka, který nebyl bezprostředním svědkem úrazu, může přispět ke zjištění skutečného stavu věci.

Ve zcela výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, může rozhodčí orgán nebo soud zvýšit jednorázové úrazové odškodnění nad maximální částky uvedené v první větě § 31 vyhl. č. 7/1962 Sb., bez ohledu na základní počet bodů zjištěný lékařem.