Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích, k níž je škůdce povinen. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění se posoudí podle zásad bezdůvodného obohacení.

Je-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem obsaženým pro poměry dané věci ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, není to důvodem pro předložení věci velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, že dodržení závazného právního názoru Ústavního soudu způsobí rozpor v rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu. To platí bez zřetele k tomu, zda jde o závazný právní názor o hmotném právu, nebo o závazný právní názor o procesním právu.

Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

V pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu).

Subjektivní prvky, jež mohou být vneseny do zkoumání přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu tím, jak dovolatel v dovolání vymezí právní otázky, o jejichž řešení dovolací soud žádá, se logicky nemohou promítnout do podoby poučení o přípustnosti dovolání (§ 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu; to bude obsahovat poučení o přípustností dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč.

Z účastenství v pozůstalostním řízení dle ustanovení § 113 z. ř. s. nepominutelnému dědici nevyplývá oprávnění zpochybňovat zjištěná aktiva pozůstalosti po zůstaviteli, nýbrž nepominutelný dědic může vznášet námitky a podávat opravné prostředky pouze stran ocenění majetku, který byl do aktiv pozůstalosti již zahrnut.

Má-li nepominutelný dědic za to, že zůstaviteli náležel ke dni jeho smrti i další majetek, který nevyšel v pozůstalostním řízení najevo nebo se k němu z důvodu jeho spornosti nepřihlíželo (§ 172 odst. 2 z. ř. s.), a proto nebyl zahrnut do aktiv pozůstalosti (§ 180 a § 181 z. ř. s.), pak mu nic nebrání, aby se svého práva na výplatu peněžité pohledávky odpovídající povinnému dílu (nebo jeho doplnění) v rozsahu připadajícím na další aktiva pozůstalosti domáhal vůči dědicům žalobou podle části třetí občanského soudního řádu, tedy mimo pozůstalostní řízení.

Pravidlo uvedené v § 23 odst. 2 větě první tr. ř., podle něhož se příslušnost soudu, který věc vyloučil, nemění, se vztahuje jen na vyloučení provedené v řízení před soudem. Pro určení soudu místně příslušného ke konání řízení je proto nelze užít na vyloučení věci, o kterém bylo rozhodnuto v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem. I v takovém případě musí být místní příslušnost soudu určena podle kritérií uvedených v § 18 tr. ř.  

Poté, co nastanou účinky, s nimiž insolvenční zákon spojuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, a poté, co v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze po splnění podmínek uvedených v § 283 odst. 2 insolvenčního zákona přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebrání insolvenčnímu správci dlužníka ve zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky) ve vazbě na exekuční řízení ani účinky tzv. generálního inhibitoria (§ 44a odst. 1 exekučního řádu) ani účinky speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 6 exekučního řádu).

V těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce nebo dlužníka jako oprávněného), na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o. s. ř. § 36 odst. 5 exekučního řádu]. Při navrácení procesní legitimace k dalšímu vedení sporu, výkonu rozhodnutí nebo exekuce zpět dlužníku (povinnému), aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, může dlužník vstoupit do těchto řízení zpět (jako žalobce nebo jako oprávněný) na základě návrhu oprávněného podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu.

Navrátí-li se procesní legitimace dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor, který sám zahájil, tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe, avšak předtím, než podle tohoto exekučního titulu zahájil vůči poddlužníku vykonávací řízení nebo exekuční řízení, pak dlužník může podle takového exekučního titulu (jako oprávněný z něj) vůči poddlužníku sám navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci. Listinou osvědčující přechod práva z rozhodnutí získaného oprávněným na dlužníka (§ 256 o. s. ř., § 36 exekučního řádu) bude zpravidla usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný (věřitel dlužníka) vedl vůči dlužníku (jako povinnému).

Určuje-li ustanovení § 134 insolvenčního zákona ve větě druhé, části věty před středníkem (v rozsahu, jenž se netýká případu uvedeného v § 132 odst. 1 insolvenčního zákona), že insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“, nejde ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. o případ, kdy má insolvenční soud vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „v zákonem stanovené lhůtě“. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ vymezuje povinnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne (ve vazbě na ono slovní spojení) z povahy věci. Jde o procesní lhůtu zákonnou. Pro účely posouzení, zda insolvenční soud se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že porušil povinnost rozhodnout o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), soud v návaznosti na § 134 insolvenčního zákona zkoumá, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“.