Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči učinit oznámení soudu podle § 191a o. s. ř. se týká každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, bez ohledu na důvody, pro něž tento souhlas nebyl dán. Lhůta 24 hodin stanovená v § 191a odst. 1 o. s. ř. je zachována jen tehdy, je-li zpráva ústavu soudu v této lhůtě doručena. II. Odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je zastavit ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn. Obdobně tomu bude i v případě úmrtí umístěného. Důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení není přeložení umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný takto přemístěn, znamená to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, trvá i nadále. Je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je v obvodu jiného soudu, přichází v úvahu přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Současně je však třeba mít na zřeteli relativní krátkost lhůt pro rozhodnutí soudu podle § 191b odst. 4 o. s. ř. i pro rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. Je proto nezbytné vhodnost tohoto postupu v každém individuálním případě bedlivě zvážit. III. O tom, že se usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s .ř. nedoručuje umístěnému, soud rozhodne ve výroku tohoto usnesení. Odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až po té, kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu odvolacího řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané rozhodnutí zrušit. Ústavy vykonávající zdravotnickou péči nejsou účastníky řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče. Proto nejsou oprávněny podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. IV. Lhůta tří měsíců určená soudu v § 191d odst. 4 o. s. ř. k rozhodnutí o tom, zda další držení umístěného v ústavu je přípustné a na jakou dobu, začíná běžet ode dne vydání (vyhlášení) usnesení, jímž soud vyslovil, že k převzetí umístěného do ústavu došlo ze zákonných důvodů. Uplynutí této lhůty, která je lhůtou pořádkovou, nebrání soudu v tom, aby rozhodl o přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu. V. Po vydání rozsudku o přípustnosti držení v ústavu vykonávajícím zdravotnickou péči postupuje soud tak, aby rozhodnutí o povolení dalšího držení vydal ještě před uplynutím doby uvedené v § 191e odst. 1 o. s. ř.

Dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená jen jedním z převádějících manželů - společných členů bytového družstva zavazuje oba manžele společně a nerozdílně, pokud se ten z nich, kdo je jí dotčen, neplatnosti pro takový důvod nedovolá.

Spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. je podmíněno tím, že týraná osoba žije v tomto obydlí společně s pachatelem. Jestliže týraná osoba ukončila společné soužití s pachatelem tak, že se odstěhovala ze společně obývaného bytu nebo domu, nemůže jít poté o trestný čin podle § 215a tr. zák., ani když je tato osoba nadále vystavena útokům pachatele, které lze považovat za týrání.

Pominou-li v průběhu přípravného řízení důvody nutné obhajoby, nezanikají tím bez dalšího práva a povinnosti ustanoveného obhájce k výkonu obhajoby obviněného. V takovém případě příslušný orgán činný v přípravném řízení předloží věc soudci, aby učinil opatření, jímž zruší ustanovení obhájce (§ 39 odst. 1 tr. ř). Nebylo-li ustanovení obhájce zrušeno podle § 39 odst. 1 tr. ř. před podáním obžaloby, pak povinnost obhájce k výkonu obhajoby obviněného neskončila v přípravném řízení, a proto orgán činný v přípravném řízení (např. státní zástupce) již není oprávněn rozhodovat o návrhu ustanoveného obhájce na určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 tr. ř., ale předloží takový návrh k rozhodnutí předsedovi senátu (samosoudci) příslušného soudu prvního stupně.

Trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. může spáchat i ten, kdo sice byl držitelem určitého oprávnění k podnikání (např. živnostenského listu), pokud ovšem ve větším rozsahu prováděl takovou podnikatelskou činnost, která překračuje rámec jeho oprávnění. To platí i tehdy, jestliže pachatel prováděl některé práce či poskytoval služby prostřednictvím tzv. subdodavatelů, kteří rovněž neměli příslušné podnikatelské oprávnění. Ke spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje způsobení škody ani získání prospěchu v určité výši, proto jeho zákonný znak spočívající ve spáchání činu „ve větším rozsahu“ nelze vykládat s poukazem na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., které se uplatní při stanovení výše škody, výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty. Zmíněný zákonný znak trestného činu neoprávněného podnikání je tedy naplněn již tím, že pachatel neoprávněně podnikal po delší dobu (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.) a že jeho cílem byl získat trvalejší zdroj finančních prostředků. Výše konečného výdělku pachatele však není významná pro spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., neboť neoprávněným podnikáním prováděným ve větším rozsahu může být i neúspěšné podnikání, které z nejrůznějších příčin skončilo bez dosažení zisku, resp. bylo dokonce ztrátové.*) *)Poznámka redakce: Nyní jde o ustanovení § 251 odst. 1 a § 138 tr. zák.

Řízení o neplatnost rozvázání pracovního (služebního) poměru duchovního církve nebo náboženské společnosti nelze zastavit pro nedostatek pravomoci soudů (§ 7 o. s. ř.) jen proto, že v něm nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí příslušného orgánu církve nebo náboženské společnosti o odvolání duchovního z jeho funkce.

Uzná-li dlužník promlčený závazek co do jistiny, nemá to za následek uznání již promlčeného (jako celek) příslušenství, tvořeného úroky z prodlení. Uznání promlčeného závazku dlužníkem (§ 323 obch. zák.) není jednáním směřujícím ke zmenšení dlužníkova majetku (§ 4a odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007). Takovým uznáním dlužník rovněž na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky (§ 15 odst. 1 písm. d/ uvedeného zákona).