Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. není spáchán ve formě pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák. v případě, když došlo k přisvojení si více cizích svěřených věcí a všechny tyto věci si obviněný přisvojil v rámci jednoho souvislého jednání spáchaného jediným útokem. Jde o jeden čin s několikanásobným předmětem útoku, při němž je následkem součet hodnot všech věcí, které si obviněný takto přisvojil. O takový případ může jít např. tehdy, když si obviněný přisvojil věci, které mu byly v rámci pracovního poměru svěřeny za účelem pracovních povinností a které obviněný v okamžiku, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru, popřípadě v dodatečně určené lhůtě, nevrátil.

Platba, kterou objednatel díla poskytl na podkladě smlouvy o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.) jeho zhotoviteli jako zálohu na cenu za provedení díla, přechází do vlastnictví (resp. do majetku) zhotovitele díla. Proto i když ji zhotovitel použije na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. ke škodě objednatele, a to ani tehdy, jestliže zhotovitel nesplnil svůj závazek provést dílo. 

Je-li zhotovitelem díla právnická osoba a přisvojila-li si poskytnutou zálohovou platbu fyzická osoba, která jednala za zhotovitele, lze uvažovat o spáchání trestného činu zpronevěry ke škodě zhotovitele – právnické osoby.

Jen ze samotné skutečnosti, že jeden podnikatel poskytl druhému podnikateli peníze v podobě zálohy na dodání věci (zboží), které si bude muset dodavatel teprve opatřit, nelze usuzovat na uzavření jiné než kupní smlouvy (např. smlouvy o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák.) ani učinit závěr, že záloha nepřešla do vlastnictví dodavatele a může být předmětem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. spáchaného ke škodě podnikatele, který poskytl zálohu (viz rozhodnutí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). Spáchání trestného činu zpronevěry však přichází v úvahu za situace, jestliže peníze v podobě zálohy sice byly poskytnuty prodávající právnické osobě na podkladě kupní smlouvy, takže přešly do jejího vlastnictví (majetku), ale pachatel jako fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu (např. jako statutární orgán) si je přisvojil a použil pro svoji potřebu; trestný čin je v tomto případě spáchán ke škodě prodávající právnické osoby.

Spočívá-li trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody. Takto vymezený okamžik dokonání má význam rovněž při úvahách o ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., protože pro posouzení, zda byl trestný čin zpronevěry spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, je rozhodující, kdy si pachatel přisvojil předmět leasingu např. jeho předáním jiné osobě, a nikoli to, kdy přestal hradit leasingové splátky.

Obviněný si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a tím naplní uvedený znak trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, v rozporu se zájmy této společnosti odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely tím, že uhradil pojistné na pojištění právní ochrany a havarijní pojištění na motorové vozidlo, které bylo výhradně jeho majetkem.

Až do zaplacení kupní ceny je cizí věcí pro pachatele též věc, kterou jako kupující převzal od prodávajícího na základě kupní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, spočívající ve smyslu ustanovení § 601 obč. zák. v tom, že kupující nabude vlastnictví až zaplacením kupní ceny. Jestliže z povahy případu vyplývá, že věc nebyla určena k dalšímu prodeji a pachatel před zaplacením kupní ceny naloží s touto věcí jako s vlastní, např. ji prodá třetí osobě, lze za splnění dalších podmínek jeho jednání posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud ze závazkového vztahu nevyplývá něco jiného, pak povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu nezaniká jeho jednostranným úkonem, jímž hodlal započíst svou pohledávku vůči jiné osobě než prodávajícímu, neboť podle § 580 obč. zák. platí, že zánik pohledávky započtením je možný jen tehdy, jde-li o vzájemné pohledávky týchž účastníků závazkového právního vztahu.

I. Cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák., zpronevěry podle § 248 tr. zák. a zatajení věci podle § 254 tr. zák. se rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§ 89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu § 254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu § 248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu § 247 tr. zák. II. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák. je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O zatajení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí, která se do jeho moci dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá. Z hlediska zavinění je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že věc patří jiné osobě a že se do jeho dispozice dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Není přitom nezbytné, aby věděl, kdo je osobou oprávněnou.