Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Rozhodčí nález, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný.

Rozhodnutí ředitele školského zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy o příspěvku na úhradu péče poskytované dítěti v zařízení podle § 24 odst. 3 písm. g) zákona č. 109/2002 Sb. nelze vykonat podle správního řádu; výkon rozhodnutí v tomto případě náleží soudu.

Dohoda oprávněného s povinným, uzavřená před vydáním či po vydání exekučního titulu, jíž se oprávněný zavázal před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) tento svůj záměr povinnému oznámit a projednat s ním důvody tohoto svého záměru, kterou oprávněný porušil, představuje rušivou okolnost při provádění výkonu rozhodnutí (exekuce), pro niž je výkon rozhodnutí (exekuce) nepřípustný (nepřípustná), a je proto dán jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat; takováto dohoda je tedy způsobilá být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 

Nesouhlasí-li povinný s výší pokuty, kterou mu soud uložil v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nebo s výší další pokuty uložené mu soudem prvního stupně proto, že je nepřiměřená vzhledem k povaze vynucované povinnosti a k jeho poměrům, může tuto námitku uplatnit v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, případně v odvolání proti usnesení o uložení další pokuty. Přiměřenost uložené pokuty pak odvolací soud posuzuje při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí či o uložení další pokuty. Otázka přiměřenosti pokuty uložené povinnému však již není rozhodná z hlediska zastavení výkonu rozhodnutí a proto se jí soud (a to ani soud odvolací) v tomto v řízení zabývat nemůže.

Haagská Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti z roku 1973 (uveřejněna vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 132/1976 Sb.) se považuje za úpravu ve zvlášť vymezené věci podle článku 71 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Bylo-li rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě vydáno ve Spolkové republice Německo po 1. 5. 2004 a bylo-li řízení o jeho výkon zahájeno v České republice před datem použitelnosti nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti, tj. před 18. 6. 2011, měl oprávněný na výběr domáhat se výkonu tohoto rozhodnutí podle haagské Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti z roku 1973 (bez požadavku prohlášení vykonatelnosti) nebo podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (poté, co rozhodnutí bylo prohlášeno v České republice za vykonatelné, případně návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí podat současně s návrhem na výkon rozhodnutí). Neobsahuje-li haagská Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti z roku 1973 úpravu procesního postupu při uznání a výkonu rozhodnutí a v článku 13 odkazuje na právo dožádaného státu, je v České republice třeba ve věci výkonu rozhodnutí německého soudu zahájeného do 17. 6. 2011 včetně aplikovat postup podle zákona č. 97/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013.

I v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)

Soud výkonu rozhodnutí (exekuční soud), který po prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce) pokračoval v provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícím majetek patřící do konkursní podstaty povinného (úpadce), postupoval v rozporu se zákazem formulovaným v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 a šlo tedy o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů; okolnost, že soud výkonu rozhodnutí o prohlášení konkursu nevěděl, nemá na tento závěr žádného vlivu.  Otázka vědomosti soudu výkonu rozhodnutí (exekučního soudu) o tom, že svým postupem porušuje po prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce) zákaz formulovaný v ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007, je otázkou posouzení tzv. subjektivního předpokladu odpovědnosti za škodu (zavinění daného psychickým stavem škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, která je výsledkem tohoto protiprávního jednání) a jako taková nejen, že není (nemůže být) součástí posouzení zda úřední postup soudu výkonu  rozhodnutí (exekučního soudu) byl nesprávný, ale při posuzování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem k ní nelze přihlížet vůbec vzhledem k ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Uvedené platí zvláště tehdy, dojde-li k zániku vymáhané pohledávky, a kdy tak v podstatě odpadá důvod jejího uplatnění v soudním řízení.