Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže pachatel jako řidič motorového vozidla při jízdě vysokou rychlostí např. po dálnici záměrně provedl v reakci na způsob jízdy řidiče jiného motorového vozidla takový agresivní jízdní manévr, kterým vytlačil vozidlo řízené jiným řidičem mimo vozovku nebo donutil jeho řidiče k náhlému vyjetí mimo vozovku, lze učinit závěr, že úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) zahrnoval i případné následky způsobené tímto jednáním, a to včetně vážných zranění řidiče motorového vozidla (popřípadě dalších osob v něm jedoucích), jež bylo takto vytlačeno z vozovky. Proto přichází v úvahu právně posoudit takový čin ve smyslu § 145 tr. zákoníku.

I. V popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. 

Jde-li o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nestačí k vyjádření úmyslného zavinění. 

II. Svědecké výpovědi zaměstnanců celního úřadu a protokoly o jejich kontrole, jimiž byl doložen neoprávněný zásah do práv vlastníků ochranných známek (např. prodej zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami), jsou použitelnými důkazy (§ 89 odst. 2 tr. ř.) v řízení o trestném činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák.

Nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek (§ 219 odst. 1 tr. zák.*), jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z prokázaných okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. 

---

* Nyní jde o ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Insolventní dlužník mohl spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. dispozicemi jen s takovým svým majetkem, který byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, jehož uspokojení tím bylo alespoň částečně zmařeno. To platí zejména v případě dispozic dlužníka s majetkem zatíženým zástavním právem třetí osoby. 

Z hlediska subjektivní stránky bylo předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky, zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky některého z více svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.

K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spočívajícího v tom, že pachatel spáchal tento čin „v úmyslu získat majetkový prospěch“, není u účastníka třeba, aby získal nebo měl získat nějaký majetkový prospěch za svou účast na tomto trestném činu (např. ve formě pomoci). Proto postačí, pokud účastník věděl, že jde o trestný čin vraždy spáchaný za úplatu (tedy o tzv. nájemnou vraždu), a byl s tím přinejmenším srozuměn (§ 4 tr. zák.).

Vyživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti, které není schopno se samo živit, vzniká a existuje přímo na základě zákona (§ 85 a násl. zák. o rodině), a to bez ohledu na skutečnost, zda případně došlo k její konkretizaci rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení anebo zda její výše nebyla (resp. nemohla být) vůbec stanovena v tomto řízení, protože v době rozhodování soudu rodič neměl žádný příjem (např. z toho důvodu, že byl ve výkonu vazby). Jestliže na straně pachatele odpadly překážky, pro které mu rozhodnutím příslušného soudu nebyla (resp. nemohla být) stanovena vyživovací povinnost, a byl v rozhodném období již schopen vyživovací povinnost plnit, pak skutečnost, že i nadále existovalo toto pravomocné rozhodnutí soudu, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Pokud se pachatel za této situace záměrně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti (např. za tím účelem bezdůvodně měnil zaměstnání, navazoval jen krátkodobé pracovní poměry), jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž za splnění dalších podmínek lze jeho čin posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

Ustanovení § 150 odst. 1 tr. zák. o trestném činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu je skutkovou podstatou, která má tzv. blanketní dispozici, protože trestnost je zde podmíněna porušením zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jehož se trestní zákon dovolává, pokud vyžaduje neoprávněné použití ochranné známky nebo označení s ní snadno zaměnitelného. Ohledně případné neznalosti zákona o ochranných známkách se tudíž uplatní zásada, že se posuzuje stejně jako neznalost samotného trestního zákona, takže neomlouvá pachatele trestného činu. Úmyslné zavinění, které je podle § 3 odst. 3 a § 4 tr. zák. nutné k naplnění uvedené skutkové podstaty, však nebude možné dovodit, jestliže obviněný sice použil na výrobcích téhož druhu označení snadno zaměnitelné s ochrannou známkou, o jejímž zápisu do rejstříku ochranných známek ovšem nevěděl a jejíž ochranu ani nemohl předpokládat s ohledem na skutečnost, že známka byla složena jen z písmen a číslic bez jakéhokoli jejich výtvarného zpracování, a neměla tudíž dostatečnou rozlišovací způsobilost ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů.