Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Zvýšení důchodu podle usnesení vlády z 25. ledna 1961 č. 81 a směrnic Státního úřadu sociálního zabezpečení z 25. ledna 1961 (Sbírka Směrnic pro národní výbory, částka 1/1961) se provádí počínajíc měsíční splátkou splatnou v květnu 1961; počáteční termín zvýšení je tedy vázán na den, na který v měsíci květnu 1961 připadla výplata důchodu. 

Jestliže se toho dne důchodce nedožil, pobíral důchod bez tohoto zvýšení. Základem výpočtu vdovského důchodu může tedy být jen výše důchodu, který důchodce požíval v době smrti, tedy bez tohoto zvýšení.

Neoprávněné odstraňování podstatných závad objevivších se při namátkových kontrolních zkouškách jednotlivých kusů ze série vyrobených přístrojů a v tom obsažené zakrývání skutečných výsledků kontrolních zkoušek, je přípravou k trestnému činu dodávky výrobků a prací zvlášť vadné jakosti podle § 7 odst. 1 a § 128 odst. 1 písm. b) tr. zák., jestliže se tím mělo dosáhnout, aby objednatel vyrobenou sérii přístrojů převzal a výrobní podnik tak mohl vykázat splnění plánu výroby.

Závažnost a povaha trestného činu, pro který byl pachatel odsouzen, mají při rozhodování o podmíněném propuštění význam toliko pro posouzení otázky, zda lze míti skutečně za to, že odsouzený, který měl dobrý pracovní výkon v trestu a vzorně se choval, se tak převychoval, že je důvodná naděje, že povede řádný život pracujícího člověka. V žádném případě nelze přihlížet k trestnému činu odsouzeného izolovaně. Jak chování odsouzeného před spácháním trestného činu, tak jeho chování projevivší se spáchaným činem, stejně jako jeho chování ve výkonu trestu, jsou okolnosti, které ve vzájemné souvislosti jsou důležité pro posouzení otázky zda povede řádný život pracujícího člověka.

Za cestu do zaměstnání a zpět lze pokládat jen cestu z bydliště zaměstnance k místu vstupu do podniku a zpět. O takovou cestu nejde, když úraz se přihodil zaměstnanci na cestě ze zasedání rady ONV; jde tu tedy o pracovní úraz, za nějž podnik odpovídá ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 150/1961 Sb.

Podnik odpovídá podle zák. č. 150/1961 Sb. při nemoci z povolání, jestliže u pracovníka byla zjištěna nemoc z povolání a jestliže na pracovišti podniku, proti němuž je nárok uplatňován, jsou objektivně dány podmínky pro vznik nemoci z povolání; není rozhodné, zda pracovník, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, pracoval na posledním pracovišti po dobu, jež z hlediska lékařského je předpokladem pro vznik nemoci z povolání. Proti svému poslednímu zaměstnavateli neuplatní pracovník nárok jen v takovém případě, kdy podmínky pro vznik nemoci z povolání, kterou onemocněl na tomto posledním pracovišti, vůbec neexistovaly.

O dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však obžalovaný v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nalézá, dopustil se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 8 odst. 1, § 208 tr. zák.

Při stanovení povinnosti k náhradě škody, kterou trestným činem zavinilo více pachatelů - vojáků v činné službě - je soud vázán služebním předpisem MNO, ev. zn. Zákl-3-3, čl. 51 písm. e), který nezná zásadu solidární odpovědnosti více viníků za zaviněnou škodu, ale uplatňuje princip odpovědnosti dělené, podle míry jejich zavinění. Předá-li vojenský řidič řízení služebního vozu, který je mu svěřen k výkonu služby, z nedbalosti neoprávněné osobě, která zaviní havárii, je třeba rozsah jeho odpovědnosti za vzniklou škodu hodnotit podle zásady stanovené v čl. 51 písm. c) předpisu MNO, ev. zn. Zákl-3-3. Jde totiž o škodu, která byla zaviněna vojákem z nedbalosti při výkonu služebních povinností. Rozsah odpovědnosti vojáka, který neoprávněně o své újmě převzal řízení vozidla, při jízdě s ním z nedbalosti havaroval a způsobil na něm škodu, je třeba posuzovat z hlediska čl. 51 písm. b) předpisu MNO ev. zn. Zákl-3-3. Jednání tohoto vojáka nelze totiž považovat za součást jeho služebních povinnosPub