Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

K výkladu § 27 odst. 3 zák. o rod. a postupu při opatřování podkladů pro rozhodnutí soudu z hlediska tohoto ustanovení.

Ke vztahu ustanovení § 127 tr. zák. k ustanovení § 132 tr. zák. 

I. Ustanovení § 127 tr. zák. o trestném činu porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky jakožto trestný čin proti hospodářské kázni, je oproti ustanovení na ochranu majetku v socialistickém vlastnictví ustanovením speciálním. Nutno proto v každém případě pečlivě zjišťovat a objasňovat, co obviněný svým jednáním sledoval a jaký byl jeho úmysl, aby bylo možno bezpečně posoudit a rozlišit, zda šlo pouze o porušení hospodářské kázně odpovědným hospodářským pracovníkem v úmyslu prospět socialistické organizaci, příp. její složce nebo o jednání parazitního charakteru.

II. Existence přátelského vztahu mezi obviněným a některým členem kolektivu socialistické organizace tvořícího personální substrát této organizace nebo její složky, nemůže být bez pečlivého objasnění všech souvislostí a cílů, které obviněný sledoval, sama o sobě dostatečně spolehlivým podkladem pro bezpečný závěr, že právě tato skutečnost vedla pachatele k jeho rozhodnutí zvýhodnit celý kolektiv.

Vznikne-li nárok na náhradu škody, která byla způsobena odpovědnými pracovníky socialistické organizace zneužitím jejich pracovních funkcí - tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů - již za účinnosti zákoníku práce č. 65/1965 Sb., nelze v žádném případě uložit solidární náhradu škody. 

Brání tomu ustanovení § 179 odst. 5 zákoníku práce, v němž na rozdíl od občanského zákoníku je zásada dělené odpovědnosti výlučná, kdežto solidární odpovědnost se pro případy posuzované podle zákoníku práce nepřipouští ani jako výjimka. 

Nutno proto v takových případech u každého z obviněných určit poměrný podíl na způsobené škodě, který by odpovídal míře zavinění, a ve výroku rozsudku pak uložit u každého z obviněných zvlášť povinnost hradit takto určený podíl.

I. Požadavek zjistit objektivní pravdu ve smyslu základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) § 164 odst. 2, § 186 odst. 1 písm. f) i § 46 tr. ř. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř.

Nesplnění tohoto požadavku a nezjištění skutečné hodnoty odcizené věci má zpravidla za následek nemožnost zjistit skutečnou výši škody, základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody.

II. Vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna apod., nelze považovat za řádně uplatněný nárok na náhradu škody, není-li z něj patrno, v jaké alespoň minimální výši má být škoda způsobená trestným činem uhrazena.

III. Postupovat podle § 54 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 56/1965 Sb. je možno vzhledem k § 16 odst. 1 tr. zák. jen tehdy, jestliže se pachatel dopustil trestného činu až po 1. srpnu 1965.

K pomeru trestného činu obmedzovania osobnej slobody podla § 231 ods. 1, 2 tr. zák. a pokusu znásilnenia podla § 8, 241 tr. zák.

Organizacemi provozujícími dopravu uvedenými v § 427 odst. 1 o. z. jsou míněny pouze dopravní organizace, jejichž hlavní hospodářskou činností je řízení a uskutečňování silniční, železniční, vodní a vzdušné dopravy osob a nákladů. Tyto organizace odpovídají vždy za škodu způsobenou provozem jejich dopravních prostředků všeho druhu podle § 427 odst. 1 o. z. (tedy na základě odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu bez zřetele na zavinění) bez ohledu na to, zda v souvislosti se vznikem škody šlo o dopravu, jež byla poskytováním přepravních služeb jiným organizacím nebo občanům, či o dopravu v rámci plnění jiných úkolů (např. o dopravu pohonných hmot pro vlastní dopravní prostředky). Nejde-li však o organizaci provozující dopravu, je dána odpovědnost podle § 427 o. z. toliko v případě, že jde o provozovatele motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i letadla.

K výkladu § 506 odst. 2 o. z.Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud může rozhodnout o omezení nebo zrušení věcného břemene, ovšem vždy za přiměřenou náhradu.