Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Podmínkou pro převedení zaměstnance na jinou vhodnou práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice [§ 41 odst. 1 písm. b) zák. práce] není, aby neschopnost k výkonu dosavadní práce byla vyslovena lékařským posudkem. Krajské hygienické stanici nepřísluší rozhodovat o tom, jakou práci může zaměstnanec po dosažení nejvyšší přípustné expozice vykonávat.

Výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje.

Samotné ohrožení nemocí z povolání není dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a tedy ani důvodem pro poskytnutí invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Tak je tomu i tehdy, byl-li pracovník převeden na jinou práci z důvodu ohrožení dvěma nemocemi z povolání.

K dalšímu výkladu některých ustanovení zákona č. 121/1975 Sb. o sociálním zabezpečení a vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení.

Ak mal pracovník pred vznikom škody z pracovného úrazu alebo z choroby z povolania priemerný zárobok vyšší než 2500 Kčs, je súd povinný zaoberať sa otázkou obmedzenia výšky náhradnej škody a posúdiť návrhom uplatnený nárok aj z toho hladiska, či škoda bola spôsobená úmyselne alebo výhradne organizáciou porušením predpisom na zaistenie bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci, lebo v takých prípadoch obmedzenie výšky náhrady škody neplatí (§ 195 ods. 2 Zák. práce).

K niektorým ďalším otázkam uplatňovania ustanovení Zákoníka práce o zodpovednosti organizácie za škodu pri pracovných úrazoch a chorobách z povolania /1/

Došlo-li u pracovníka při plnění prac. úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození zdraví stykem s dráždivými chemickými i jinými látkami, příp. s výpary, avšak nejde u pracovníka o nemoc z povolání, je třeba posoudit odpovědnost organizace také z hlediska právní úpravy obsažené v ust. § 190 odst. 1 a § 187 odst. 1 zák. práce. Podle ust. § 190 odst. 1 zák. práce by tu přicházela odpovědnost organ. v úvahu z tohoto důvodu, že násilným krátkodobým působením zevních příčin na zdraví pracovníka nemusí být vždy mechanické vlivy, ale i chemické látky, s nimiž pracovník přichází do styku. Odpovědnost organizace podle ust. § 187 odst. 1 zák. práce by byla dána tehdy, jestliže bylo onemocnění pracovníka vyvoláno závadným prac. prost., jehož působení sice nebylo násilné a krátkodobé, ale trvalo delší dobu. Prokázat porušení těchto povinností ze strany organizace a příčinnou souvislost s onemocněním pracovníka tu spočívá na pracovníkovi.