Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Lze-li na základě konkrétních okolností té které věci usuzovat, že k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku došlo v bezprostřední věcné a časové souvislosti coby následek uzavření kupní smlouvy, která nebránila byť i jen jednostrannému zápočtu pohledávky kupujícího na dohodnutou kupní cenu, pak určení neúčinnosti takové kupní smlouvy (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní nedostalo žádného reálného protiplnění) nepřekáží okolnost, že se tak stalo až po uzavření kupní smlouvy (samostatným právním jednáním). K tomu, aby insolvenční soud v takovém případě mohl vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona, postačí, domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou určení neúčinnosti kupní smlouvy.

Má-li jít o peněžitou náhradu za plnění poskytnuté dlužníkem (prodávajícím) podle takové kupní smlouvy, je insolvenční správce oprávněn (ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona) požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti kupní smlouvy i tuto peněžitou náhradu. To platí bez zřetele k tomu, že předmětem odpůrčí žaloby nebyl současně požadavek na určení neúčinnosti právního jednání, jímž následně došlo k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku.

Domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou jak určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou dlužník získal započitatelnou pohledávku, tak určení neúčinnosti právního jednání, jímž dlužník (prodávající) následně uzavřel s kupujícím dohodu o započtení pohledávky na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku, pak je důvod žalobě vyhovět i co do určení neúčinnosti dohody o započtení, jakmile insolvenční soud dospěje k závěru, že ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona je neúčinná kupní smlouva (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní v důsledku zápočtu nedostalo žádného reálného protiplnění). Dospěje-li insolvenční soud v takovém případě k závěru, že kupní smlouva není neúčinným právním jednáním, může odpůrčí žalobu (případně) zamítnout i v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti dohody o započtení až poté, co ji v návaznosti na žalobní tvrzení a zjištěný skutkový stav věci podrobí (i) samostatnému zkoumání ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona.

Dospěje-li odvolací soud při projednání odvolání proti rozsudku, které bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) oproti soudu prvního stupně k závěru, že účastník řízení dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, anebo že účastník řízení dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, je povinen nařídit odvolací jednání; projednání odvolání bez nařízení odvolacího jednání ve smyslu ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. v takovém případě není možné, ani když s tím sporné strany souhlasily.

Při posuzování, zda je určitý právní úkon učiněný osobou s duševní poruchou neplatný, je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak, aby se případný závěr o neplatnosti právního úkonu nedostal do rozporu s účelem ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. (tj. aby nevedl k poškození osoby s duševní poruchou, jejíž ochraně má uvedené ustanovení sloužit), a současně aby nevedl k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře.

Procesním nástupcem účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení až po pravomocném skončení odvolacího řízení, leč v době, kdy ještě neuplynula lhůta k podání dovolání, je bez dalšího jeho právní nástupce, jenž podal dovolání; rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. se nevydává.

Není-li v ručitelské smlouvě uvedeno, ke které splátce dluhu se vztahuje omezené ručení, znamená to, že ručení se vztahuje na závazek jako celek, do výše odpovídající limitu ručení.

Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů ani tehdy, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí. Totéž platí pro první fázi konkursního řízení (vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb.), ve které je na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu veden „spor“ o úpadek dlužníka a o to, zda věřitel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a v níž se rozhodné skutečnosti jen „osvědčují“, resp. „dokládají“.

Nebylo-li trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby proto, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení zrušen pro tak podstatnou procesní vadu předcházejícího řízení, jakou je nedostatek poučení svědků o právu odepřít výpověď podle § 100 tr. ř., nelze činit přesvědčivý závěr, že trestní stíhání nebylo možné skončit v uvedené lhůtě ze závažných důvodů ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř.