Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

V případě, že odvolací soud z podnětu odvolání proti rozsudku rozhodne, že nejde o žalovaný, ani o jiný trestný čin, a věc postoupí jinému příslušnému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést argumenty, o něž uvedený závěr opírá tak, aby vyhověl podmínkám stanoveným v § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. I v případě, že je věc postupována k projednání skutku jako možného přestupku, odvolací soud pro závěr o tom, že nejde nejen o žalovaný, ale ani o žádný jiný trestný čin, se musí vypořádat se všemi zákonnými znaky trestných činů, které přicházejí v úvahu, a s důvody, pro které takový skutek tyto znaky nenaplňuje.

I když v ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. je uvedeno jen tolik, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí odvolací soud rozhodne, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli, v případě, pokud odvolací soud dospěje k závěru, že podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí není důvodné, zamítne je usnesením podle § 256 tr. ř. per analogiam. Ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně vydaného ve věci uznání cizozemského rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř. per analogiam. V tomto případě má rozhodnutí odvolacího soudu podobu rozsudku, neboť se tím nahrazuje rozsudek soudu prvního stupně o uznání cizozemského rozhodnutí, přičemž odvolací soud sám rozhodne o tom, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli. Z ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. pak vyplývá, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nemá odvolací soud možnost, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, ale za této situace musí odvolací soud vždy sám rozhodnout ve věci rozsudkem.

Z dikce ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. plyne povinnost soudu druhého stupně dát poučení o dovolání a jeho náležitostech jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 tr. ř. dovolání přípustné.

O propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby rozhoduje soud podle § 350c odst. 2 a § 73b odst. 3 tr. ř. usnesením (§ 119 odst. 1, § 134 a násl. tr. ř.). Nemůže tak učinit pouhým příkazem k propuštění odsouzeného z této vazby. To neplatí v případě, jde-li o propuštění z vyhošťovací vazby v souvislosti s předáním odsouzeného k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění (§ 350f odst. 1 tr. ř.), kde postačí příkaz k propuštění z takové vazby.

V řízení o vydání do ciziny ve věci, kdy je Česká republika vázána Evropskou úmluvou o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.) a jde o trestný čin, pro který lze uložit podle právního řádu dožadující strany trest smrti, je nutno před rozhodnutím podle § 380 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání zjistit, zda dožadující stát poskytne ujištění, které může být považováno za dostačující, že trest smrti nebude vykonán (článek 11 Úmluvy). Neposkytne-li dožadující strana takové ujištění, není možno rozhodnout, že je vydání přípustné.Rozhodne-li soud, že vydání do ciziny v takové věci je přípustné, musí ve výroku usnesení citovat vedle příslušných zákonných ustanovení trestního řádu a Úmluvy, na základě kterých rozhodl, i uvedené ujištění dožadující strany.

V řízení o vydání do ciziny soud podle § 380 odst. 1 tr. ř. pouze rozhoduje, zda je v konkrétní věci vydání přípustné z hlediska právních důvodů. V takovém rozhodnutí není oprávněn rozhodovat o tom, že vydání bude odloženo, aby bylo možno trestně stíhat osobu, o jejíž vydání jde, v České republice, popř. aby na ní mohl zde být vykonán trest odnětí svobody, za jiný trestný čin, než pro který je žádáno o vydání. Odložení předání vyžádané osoby z uvedených důvodů, např. podle článku 19 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), je oprávněním ministra spravedlnosti České republiky.

II. Vydal-li orgán činný v trestním řízení usnesení, jehož výrok je věcně správný, nemůže skutečnost, že odůvodnění usnesení není plně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr.ř., vést k jeho zrušení ke stížnosti pro porušení zákona.