Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému. 

II. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ve vztahu k § 222 odst. 1 tr. zákoníku v poměru subsidiarity, neboť poruchový delikt má před ohrožovacím přednost.

Není-li v trestním řízení prokázáno zmaření uspokojení pohledávek věřitelů ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba zabývat se tím, zda majetková práva poškozených nebyla protiprávním nakládáním s účetnictvím ohrožena ve smyslu § 254 odst. 1 in fine tr. zákoníku. Totožnost skutku je v takovém případě zachována.

I. Zákonnou překážku ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud [překážka věci rozhodnuté s účinkem „ne bis in idem“ podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.], vytváří i pravomocný zprošťující rozsudek. Proto se dnem právní moci zprošťujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku staví promlčecí doba (neběží), a to až do doby jeho zrušení např. k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem. II. Námitka, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve spojitosti s ustanoveními § 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 nebo § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě nejde o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1, 2 či 5 nebo § 11a tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, protože postup podle § 172 odst. 2 tr. ř., a to ve všech jeho alternativách, je fakultativní.

Pro závěr o existenci okolnosti přerušující běh promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby byl pachatel za stejně trestný nebo ###přísněji trestný čin již pravomocně odsouzen, ale rozhodující je jen spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době. 

Orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, zda k tomu došlo, samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Pravomocný odsuzující rozsudek vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud (překážka ne bis in idem), a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a po jeho případném zrušení pokračuje (srov. § 139 tr. zákoníku). 

Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Podstatný je proto okamžik, kdy bylo ukončeno páchání posledního dílčího útoku tohoto trestného činu. Počátek běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. Tato zásada se uplatní i v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v řízení, v němž se ukládá takový trest, už nelze posuzovat otázku promlčení trestní odpovědnosti těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, za který byl pachatel již odsouzen dřívějším rozsudkem, který byl posléze ve výroku o vině a trestu zrušen v rámci ukládání společného trestu

I. Trestností činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen.

Trestní stíhání totiž končí až odsouzením pachatele pravomocným výrokem o vině a trestu, resp. upuštěním od potrestání (§ 12 odst. 10, § 122 odst. 1 tr. ř.). Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku, i když jen ve výroku o trestu, v řízení o mimořádných opravných prostředcích (o dovolání, stížnosti pro porušení zákona nebo obnově řízení) vzniká ve věci právní stav neskončeného trestního stíhání. Odsuzující výrok o vině, který byl ponechán jako pravomocný, není překážkou pro následné zastavení trestního stíhání pro některý z důvodů jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 tr. ř. (např. z důvodů milosti nebo amnestie prezidenta republiky, promlčení, úmrtí obviněného nebo jeho prohlášení za mrtvého apod.). 

II. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku.

Zásada vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není promlčena trestní odpovědnost podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku (resp. promlčeno trestní stíhání podle § 67 odst. 1 tr. zák.), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu.

I. Za situace, kdy byl čin spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trestní řízení se vedlo zčásti v době před účinností nového trestního zákoníku (do 1. 1. 2010) a bylo skončeno až za účinnosti trestního zákoníku, tj. po 1. 1. 2010, přičemž ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější právní posouzení činu podle trestního zákoníku, tak se podle nové právní úpravy z § 34 odst. 1 tr. zákoníku odvozená délka promlčecí doby (která je přitom kratší než podle předchozí úpravy v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák.) uplatní toliko do budoucnosti, tzn. pouze ve vztahu k době, která běží od účinnosti nového trestního zákoníku, resp. od poslední skutečnosti přerušující běh promlčecí doby podle dřívějšího ustanovení § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. 

Účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2011 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) b) tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.). 

II. Pro počátek běhu promlčecí doby (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku) je u pokusu trestného činu rozhodný okamžik, kdy pachatel ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 

V případě, že tzv. nepřímý pachatel k provedení činu, který zůstal ve stadiu pokusu, užil jiné osoby ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 tr. zákoníku, tak je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání ze strany této osoby (tzv. živého nástroje).