Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.

Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, které jsou uvedeny v § 99 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, nelze navzájem nahrazovat. Negativní podmínka obsažená v § 99 odst. 2 písm. b) větě za středníkem tr. zákoníku, podle které soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o tom, zda lze dosáhnout účelu ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele. Nesprávné posouzení zmíněné negativní podmínky zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

Ochranné léčení podle § 99 odst. 1, věta druhá, a § 99 odst. 2 tr. zákoníku je možné na návrh státního zástupce uložit podle § 239 tr. ř. i v případě, že ve smyslu ustanovení § 159a tr. ř. došlo k odložení věci. Zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. není nezbytnou podmínkou pro uložení ochranného léčení.

Pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí být splněny společně obě podmínky v tomto ustanovení uvedené, a to jednak existence stavu vyvolaného duševní poruchou u pachatele trestného činu, jednak nebezpečnost jeho pobytu na svobodě (přiměřeně též rozhodnutí č. 5/2000 Sb. rozh. tr.). Obě tyto podmínky musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování. Závěr o tom, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, musí vyplynout zejména z příslušného znaleckého posudku, neboť je to v každém jednotlivém případě znalec, kdo z odborného hlediska vymezí povahu a symptomy duševní poruchy a jí vyvolaný stav, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu § 123 tr. zákoníku a zda jsou splněny všechny podmínky § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, jakého druhu a v jaké formě.

Z ustanovení § 38 odst. l a § 96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě.

Byl-li pachatel, který trpí duševní poruchou, odsouzen k trestu odnětí svobody, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu (§ 82 odst. 1 tr. zákoníku), a nejsou-li splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, nelze pachateli jako přiměřenou povinnost podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložit povinnost, aby se podrobil ochrannému léčení, neboť takový postup je nepřijatelným obcházením zákona. Odůvodňuje-li to porucha osobnosti pachatele a s tím související povaha jím spáchaného trestného činu, soud může pachateli uložit jako přiměřenou povinnost k vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku povinnost spočívající v zajištění odpovídající psychiatrické terapie (nikoliv podrobení se ochrannému léčení ve smyslu § 99 tr. zákoníku), obdobně jako je tomu u přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku týkající se léčení závislosti na návykových látkách.

U pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky, může soud uložit ochranné léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. nejen v případech, kdy spáchal trestný čin přímo pod vlivem návykové látky nebo při jejím vlastním zneužívání, ale i tehdy, spáchal-li jej pouze v souvislosti s jejím zneužíváním. Zákonný pojem „v souvislosti s jejím zneužíváním“ stanovený jako podmínka pro uložení ochranného léčení tak vyjadřuje volnější vztah mezi zneužíváním návykové látky a spácháním trestného činu. Proto např. u pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., jehož trestná činnost spočívala v tom, že jiným osobám poskytoval drogy, přičemž sám je osobou, která dlouhodobě konzumuje drogy a je na jejich konzumaci chorobně závislá, je namístě závěr, že takový trestný čin spáchal v souvislosti se zneužíváním návykové látky.