Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. (nyní ve znění zákona č. 220/1995 Sb.) se neprovede u zaměstnanců, kteří v době před 1.1.1989 dovršili věk 65 let; těmto zaměstnancům i po 1.6.1994 náleží náhrada podle ustanovení § 195 zák. práce ve znění vyplývajícím z čl. I bodu 69 zákona č. 153/1969 Sb. (článek II bod 7, věta třetí, zákona č. 188/1988 Sb.).

O podstatnou změnu v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce jde tehdy, jestliže zaměstnanci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), byl na jeho žádost přiznán starobní důchod (mimořádný starobní důchod). Přiznáním starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu) nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku, poskytovanou podle ustanovení § 195 zák. práce, zaniká.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování pracovních úrazů odchylné a mohou se i odchylně naplňovat. Nelze nárok na tuto náhradu rozložit na několik částí, pokud nenastanou nové skutečnosti. Poškozený má však právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku, vyplývajícího z odpovědnostního vztahu, a potom jeho zbytek. Vysloví-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí ( § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), musí také v odůvodnění rozsudku uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí konkrétní právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje.

V případě posouzení důvodnosti žaloby organizace, která se domáhá vůči pracovníkovi náhrady škody, jež jí vznikla zaplacením pokuty uložené orgánem bezpečnosti práce, je třeba se v rámci zjišťování předpokladů odpovědnosti za škodu u žalovaného pracovníka zabývat zejména tím, zda k jeho povinnostem patřilo např. provádění pravidelných revizí bezpečnosti práce, zda k závadám shledaným orgánem bezpečnosti práce skutečně došlo ( vzniknou-li o tom pochybnosti), zda mohl žalovaný pracovník sám provést nebo zajistit opravy revidovaných zařízení a zda kromě žalovaného pracovníka odpovídá za škodu případně i další jiný pracovník. Zdůvodnění žalobního návrhu tím, že žalovaný pracovník odpovídá za škodu ve značné míře, je nepostačující.

Jako lehkomyslné jednání (§ 191 odst. 2 písm. c/ zák. práce) může být posuzováno jen takové jednání pracovníka, které není zároveň porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 191 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ zák. práce). Jde-li o porušení uvedených předpisů ze strany pracovníka, je třeba otázku zproštění se odpovědnosti organizace posoudit především podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce nebo i podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce.

Za zmenu pomerov odôvodňujúcu zánik povinnosti platiť náhradu za stratu na zárobku pri uznaní invalidity poškodeného, ktorá vznikla v dôsledku pracovného úrazu, nemožno považovať samu o sebe skutočnosť, že poškodený začal študovať na vysokej škole.

Jestliže poživatel invalidního důchodu, který je plně invalidní, je pro dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání ( § 29 odst. 2 písm. c/ zákona č. 100/1988 Sb.), není povinen po přiznání invalidního důchodu vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Náhrada škody z pracovního úrazu patří tedy takovému poškozenému bez přihlížení k tomu, co si opomenul vydělat, a bez přihlížení k průměrnému výdělku, kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat.