Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Pro vznik omezení účinků ochranné známky vůči uživateli nezapsaného označení podle § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je rozhodující okamžik podání přihlášky ochranné známky a nikoli uplatněné právo přednosti přihlášené ochranné známky na základě čl. 4 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (vyhlášené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 64/1975 Sb. ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.). Omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách může vzniknout vůči více uživatelům nezapsaného označení bez ohledu na vzájemný vztah těchto uživatelů, jsou-li u každého z nich v okamžiku podání přihlášky ochranné známky splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Po vzniku omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách může dojít ke změně subjektu, jemuž svědčí toto omezení, pouze na základě takové právní skutečnosti, v jejímž důsledku dochází ke vstupu jiné osoby do tržního postavení původního subjektu na trhu příslušného druhu výrobků či služeb, resp. dochází-li tím k nahrazení tohoto subjektu na relevantním trhu (např. při převodu či přechodu obchodního závodu či jeho příslušné části). Samostatný převod či přechod nebo licence tohoto omezení účinků ochranné známky nejsou možné. Nemá-li vlastník ochranné známky oprávněný důvod, není oprávněn zakázat užívání nezapsaného označení na výrobcích uvedených na trh v České republice v souladu s omezením účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách.

Z hlediska zásady rovného odměňování podle ustanovení § 110 zák. práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 zák. práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci.

Spotřební daň je „jinou výlohou“ ve smyslu článku 23 odst. 4 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).

Při rozhodování o základu nároku na náhradu nemajetkové újmy druhotných obětí podle § 2959 o. z. mezitímním rozsudkem musí být vyřešeny všechny sporné otázky existence všech uplatněných nároků včetně promlčení, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným ve smyslu § 2918 o. z., kromě výše plnění.

Předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není řízením před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 o. z.; pravidlo o prodloužení promlčecí lhůty podle § 652 o. z. se proto v takovém případě nepoužije.

Vylučovací žalobou podle § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se lze úspěšně domoci i vyloučení náhradního peněžitého plnění dosaženého zpracováním věci sepsané do majetkové podstaty dlužníka. Jestliže movitá věc, která je předmětem vylučovací žaloby, zanikne zpracováním, lze pokračovat v excindačním řízení, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení je bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc. V těch případech, kdy žalobci (vylučovateli) vzniklo (u věci nezpracované v dobré víře) časově omezené právo „volby výhodnějšího řešení“ (§ 1075 odst. 1 a 2 o. z.), lze v excindačním řízení pokračovat poté, co se na základě provedené volby nebo v důsledku jejího nevyužití vyjasnilo, že žalobci (vylučovateli) vzniklo vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení se takto rovněž stává (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc. Vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění, jehož hodnota je „ukryta“ ve věci vzniklé zpracováním, je ve smyslu ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona „výtěžkem“ tohoto „jiného nakládání“ s věcí (jejího zpracování do nové věci) „podíl“ žalobce (vylučovatele) na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající „hodnotě zpracované věci“. V souladu s ustanovením § 225 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona se v takovém případě stává předmětem řízení bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) tento podíl na nové věci.

V řízení o určení neúčinnosti smlouvy, kterou dlužník uzavřel s dalšími třemi osobami, není insolvenční správce oprávněn ani povinen podat odpůrčí žalobu proti těmto osobám jen proto, že byly smluvními stranami takové smlouvy. Žalobu, kterou se domáhá vyslovení neúčinnosti takové smlouvy a zároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo z dlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původní dlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkové podstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo vůči osobám, „které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejde o smluvní strany smlouvy. Tzv. „vícestranný zápočet“ nebo „kruhový zápočet“ má při absenci „vzájemně započitatelného (stejnorodého) plnění“ mezi jednotlivými dvojicemi věřitelů povahu dohody o zrušení nesplněného závazku (dluhu). Pro odpověď na otázku, zda dohoda o zrušení nesplněného závazku (dluhu) uzavřená v době od 1. ledna 2014 se řídí ustanovením § 572 odst. 2 a 3 obč. zák., nebo (již) ustanovením § 1981 o. z., je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodné, jakou právní úpravou se řídí závazkový právní poměr, z něhož vznikl ten který neuspokojený závazek (dluh), jenž taková dohoda ruší.