Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Tam, kde v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud, lze podat žalobu pro zmatečnost buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže trpí zmatečností; rozhodnutí soudu prvního stupně však nelze napadnout samostatně, neboť jeho právní moc (jako jedna z podmínek pro podání žaloby pro zmatečnost) se odvíjí (až) od rozhodnutí odvolacího soudu. 

V řízení o žalobě pro zmatečnost soud samostatně nerozhoduje (způsobem uvedeným v § 95 o. s. ř.) o přípustnosti „rozšiřování“ tvrzených důvodů zmatečnosti; s tím, zda později (v průběhu řízení o již podané žalobě) uplatněné důvody zmatečnosti jsou včasné, se vypořádá v důvodech rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. 

Osoba, která podává žalobu pro zmatečnost z důvodu zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., musí tvrdit (chce-li s takovou žalobou uspět), že jako účastník řízení neměla procesní způsobilost nebo nemohla před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a (současně) nebyla řádně zastoupena. Jen v souvislosti s takovými tvrzeními dává smysl určení počátku běhu subjektivní tříměsíční lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 2 o. s. ř., tedy dne, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat. Tvrzení toho, kdo podává žalobu pro zmatečnost, že procesní způsobilost neměl nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen jiný účastník řízení, nevystihuje z obsahového hlediska zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., takže je vyloučeno na jeho základě spojovat počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost se skutečnostmi uvedenými v ustanovení § 234 odst. 2 o. s. ř. (platí pro ně obecná subjektivní lhůta dle § 234 odst. 1 o. s. ř.). 

Je-li dlužník v době doručování rozhodnutí o úpadku zastoupen advokátem, pak na základě pravidla, že rozhodnutí o úpadku doručí dlužníku „zvlášť“, a to „do vlastních rukou“ (§ 75 odst. 2, § 138 odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen doručit je „do vlastních rukou“ pouze tomuto advokátu (nikoli již dlužníku samotnému). Doručí-li insolvenční soud v této procesní situaci rozhodnutí o úpadku pouze do vlastních rukou dlužníka, nebo doručí-li je jak do vlastních rukou advokáta, tak do vlastních rukou dlužníka, je doručení do vlastních rukou dlužníka neúčinné. 

Doručení písemnosti (prostřednictvím datové schránky právnické osoby) do vlastních rukou adresáta, jímž je advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), ve které působí advokát, jemuž účastník řízení udělil procesní plnou moc, nedokládá doručení písemnosti do vlastních rukou tohoto advokáta.

Pohledávku, která vznikla před rozhodnutím o úpadku a kterou je věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) nejpozději do uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené v rozhodnutí o úpadku, není dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona) oprávněn uspokojit před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, jestliže již nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. To platí bez zřetele k tomu, že šlo o pohledávku, která vznikla (až) po zahájení insolvenčního řízení a která v době do (účinnosti) rozhodnutí o úpadku dlužníka mohla být uspokojena proto, že šlo o právní jednání nutné ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo ke splnění procesních sankcí (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona).

„Zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu unijního práva představovaného článkem 2 písm. e/ a f/ nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo článkem 2 body 7) a 8) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona). Nevydá-li insolvenční soud v době od zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku, žádné jiné (dřívější) rozhodnutí zahrnující zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo insolvenčního správce uvedeného v příloze B nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, rozumí se „okamžikem zahájení řízení“ ve smyslu obou těchto nařízení pro poměry upravené insolvenčním zákonem okamžik zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku.

Podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku pohledávky, je včasné jen tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu; to platí bez zřetele k tomu, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění, byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Jestliže věřitel přes řádné poučení ve výzvě zašle opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky pouze insolvenčnímu správci, je taková oprava nebo doplnění včasná jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději posledního dne lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu. Následek spočívající v tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží pro vady (§ 185, § 188 odst. 2 insolvenčního zákona), nemůže vyvolat existence těch vad přihlášky, k jejichž odstranění insolvenční správce nebo insolvenční soud věřitele nevyzval. Takový následek pak lze uplatnit jen pro tu část přihlášené pohledávky, která je takovou vadou (nebo nedostatkem doplnění) postižena (pro tu část přihlášené pohledávky, u které přetrvávající vady přihlášky nebo přetrvávající nedostatek doplnění přihlášky brání řádnému přezkoumání).

Z ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že nerovné zacházení s věřiteli pracovněprávních pohledávek zásadně stejného nebo obdobného postavení poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník ospravedlnit jen tím, že prokáže (nad rámec § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona), že úhrada příslušné pohledávky byla „nutná“ ve smyslu § 111 odst. 2 věty první insolvenčního zákona.

Jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu znalci zadá insolvenční správce bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v § 219 odst. 3 části věty za středníkem insolvenčního zákona, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona.

Jestliže po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, jejíž součástí byl majetek nevypořádaného společného jmění manželů, který byl v takovém usnesení uveden dle § 406 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, dojde následně k vypořádání společného jmění manželů soudně (tak, že takový majetek připadne druhému z manželů a dlužníku vznikne pohledávka z titulu vypořádacího podílu), pak pohledávka z titulu vypořádacího podílu není „novým“ majetkem dlužníka ve smyslu § 408 odst. 2 insolvenčního zákona.