Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Den, měsíc a rok /tj. datum/, kdy byla závěť podepsána, musí být uveden v textu závěti zřízené v jiné písemné formě (allografní závěti) takovým způsobem, aby celý text závěti tvořil logický celek. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť.

I. Možnost seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení je součástí práva obviněného na obhajobu. Proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii. II. Soud, o jehož protokol jde, je povinen podle § 57 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o každé námitce proti protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a to pouze na základě její důvodnosti. Nemůže tuto povinnost opomenout jen proto, že námitka je nedostatečně konkrétní. III. Rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení podle § 55b odst. 1 tr. ř. Z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení (§ 55b odst. 2 tr. ř.) soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem.

Opatří-li si obžalovaný loupeží platební kartu se záměrem vybrat jejím prostřednictvím peníze z účtu, jde o jednočinný souběh trestných činů loupeže podle § 234 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Následný výběr peněz z účtu prostřednictvím platební karty není samostatným skutkem a tedy dalším trestným činem, neboť jde o fázi dokončení (ukončení) stále jednoho a téhož skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže.

Při stanovení odměny za úkon právní služby vykonaný advokátem jako zmocněncem poškozeného se vychází ze sazby mimosmluvní odměny stanovené pro obhajobu v trestním řízení (§ 10 odst. 2, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).*

Překážkou předání vyžádané osoby není to, že vyžadující strana vydala dva evropské zatýkací rozkazy, na jejichž základě je vyžádáno předání téže osoby, neboť je-li o předání žádáno stejným státem, neuplatní se volba předvídaná v ustanovení § 419 odst. 1 tr. ř. pro případ souběhu evropských zatýkacích rozkazů. Pro takový závěr svědčí možnost státu, jemuž již vyžádaná osoba byla předána, žádat dodatečně o souhlas se stíháním jiných trestných činů spáchaných před předáním či o souhlas s výkonem trestu odnětí svobody, ochranného opatření apod.

Prohlásí-li osoba, o jejíž vydání jde, po náležitém poučení ve smyslu § 398 odst. 3 tr. ř. ve veřejném zasedání konaném příslušným krajským soudem, že souhlasí s vydáním k trestnímu stíhání do cizího státu pro konkrétní trestný čin, jsou splněny podmínky pro konání zkráceného vydávacího řízení podle § 398 tr. ř. Tato osoba svým výslovným souhlasem s vydáním nahradila rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 1, věta první, tr. ř. Pokud se osoba, o jejíž vydání jde, vzdala souhlasem se svým vydáním práva na soudní ochranu, není soud při rozhodování o vzetí do vydávací vazby podle § 398 odst. 5 tr. ř. oprávněn zkoumat, zda jsou dány právní překážky, které by mohly bránit vydání.

Jestliže byla pachateli přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů uložena povinnost nahradit poškozenému přestupkem způsobenou škodu, je poškozený nositelem práva z vydaného rozhodnutí a svědčí mu aktivní věcná legitimace v řízení o soudní výkon tohoto titulu; tuto legitimaci naopak nemá vymáhající správní orgán.