Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Porušení povinnosti poskytovatele postupovat tzv. lege artis (§ 420 obč. zák.) může být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků vyjmenovaných v § 444 až 449 obč. zák., nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 13 obč. zák. bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví. Tento nárok nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

I. Otázku, zda mezi účastníky v řízeních, která nemají spornou povahu, dochází ke střetu zájmů (§ 21 odst. 4, resp. § 32 odst. 2 o. s. ř.), je nutné řešit s odkazem na povahu (hmotně)právního vztahu, který má být v řízení vypořádán.

II. Ke střetu zájmů (§ 21 odst. 4, resp. § 32 odst. 2 o. s. ř.) dochází v řízení o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce pouze ve vztahu mezi osobou, která má být vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu, a obchodní korporací, které se týká (tvrzený) důvod, pro nějž má být dotčená osoba vyloučena.

III. Jestliže nic nenasvědčuje tomu, že je stav, kdy právnická osoba nemůže vystupovat před soudem, přechodný a že bude v dohledné době odstraněn, je namístě dbát hospodárnosti řízení a právnické osobě ustanovit opatrovníka k ochraně jejích procesních práv.

Regresní nárok pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb. vzniká i v případě porušení zákazu řídit motorové vozidlo po dobu zadržení řidičského průkazu.

Subjektivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva počíná členu honebního společenstva běžet od okamžiku, kdy se o obsahu rozhodnutí valné hromady dozvěděl nebo musel dozvědět, bez ohledu na to, zda valná hromada byla svolána v souladu se zákonem nebo stanovami.

V rozsahu nezbytném pro řízení o odpůrčí žalobě, kterou se insolvenční správce domáhá vůči advokátu určení neúčinnosti právního jednání, jímž mu insolvenční dlužník (klient nebo jeho právní nástupce) uhradil pohledávku z titulu odměny za zastupování a za poskytnuté právní rady a služby, a (současně) zaplacení (vrácení) poskytnutého plnění do majetkové podstaty, není advokát vázán povinností mlčenlivosti; ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii se takový spor považuje za spor (o úhradu palmáre) mezi advokátem a klientem nebo právním nástupcem klienta.

Úprava obsažená v § 111 insolvenčního zákona se uplatní bez omezení i na právní jednání, jímž dlužník (klient) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a před rozhodnutím o úpadku uhradil svému advokátu pohledávku z titulu odměny za zastupování a za poskytnuté právní rady a služby.

Lze-li na základě vylíčení rozhodujících skutečností v odpůrčí žalobě při nezměněném žalobním návrhu (petitu) posoudit právní jednání dlužníka jako neúčinné podle § 111 insolvenčního zákona, není takovému posouzení na překážku skutečnost, že žalobce požadoval určit neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona.

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2997 o. z., vzniká i v případě, že dlužník (nedobrovolně) plnil svému věřiteli promlčený dluh na základě povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu, které bylo následně zrušeno.

Započítání vykonaného peněžitého trestu do souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku je možné (nebyl-li znovu uložen peněžitý trest). Zápočet se provede v poměru vyplývajícím z ustanovení § 69 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), tedy každá zaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě peněžitého trestu se započítá jako dva dny odnětí svobody.