Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

Spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.*) *) Poznámka redakce: Tímto rozhodnutím není nijak dotčena stávající judikatura k institutu nutné obrany.

I. Podle § 171 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se u způsobení fyzických a psychických útrap vyžaduje vyšší stupeň ovlivnění tělesné a duševní stránky osoby omezené na osobní svobodě, než je tomu u běžného omezování jeho osobní svobody. Rozumí se jimi především silná fyzická nebo duševní bolest, včetně výrazného strachu, obav o svůj život nebo zdraví, vyvolání vážnější poruchy zdraví nebo onemocnění apod. Pokud však fyzické nebo duševní útrapy dosáhnou mučivých útrap ve smyslu § 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, v takovém případě se již jedná o těžkou újmu na zdraví a okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 171 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Protože způsobení fyzických nebo psychických útrap nezakládá současně skutkovou podstatu jiného trestného činu, podle níž by mohlo být přísněji trestné, mohou být fyzické nebo psychické útrapy ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku způsobeny z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku) nebo i úmyslně (§ 15 tr. zákoníku). II. Pokud byla činem vykazujícím znaky trestného činu omezování osobní svobody úmyslně způsobena těžká újma na zdraví, není možné posuzovat jej pouze podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, protože při úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví jde o souběh trestného činu podle § 171 tr. zákoníku se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, který je jako samostatná skutková podstata vyjadřující tento znak přísnější. Při hodnocení, která právní úprava je pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku (§ 16 odst. 1 tr. zák.), je nutné brát v úvahu tuto komplexní právní kvalifikaci vyjádřenou souběhem přečinu podle § 171 odst. 1 a zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je nutné porovnávat s tou, jíž byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným podle § 231 odst. 1, 4 tr. zák.

Objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. bylo možno naplnit více rovnocennými alternativními formami jednání, které byly významné pro tentýž následek. Pokud se pachatel snažil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutit poškozenou k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, půjde jen o jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. i v případě, když vykonal s poškozenou pohlavní styk obdobný souloži (např. orální styk), zatímco k uskutečnění zamýšlené soulože s poškozenou nedošlo. V takovém případě je vyloučeno posoudit jednání pachatele jako trestný čin znásilnění dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, pak v případě, že se jedno z jednání pachatele v rámci těchto alternativ dostane jen do stadia pokusu, bude v poměru subsidiarity k jinému jednání pachatele, jímž byl dokonán trestný čin v jiné alternativě téže skutkové podstaty.

Řízení o správním vyhoštění vedené pro nevycestování osoby, která byla vyhoštěna podle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nemá povahu správního řízení trestního podle vnitrostátního práva, ani nemá trestně právní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění jejích protokolů. 

Takové řízení, resp. jeho výsledek, proto nepředstavuje překážku trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.* 

I. Za situace, kdy byl čin spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trestní řízení se vedlo zčásti v době před účinností nového trestního zákoníku (do 1. 1. 2010) a bylo skončeno až za účinnosti trestního zákoníku, tj. po 1. 1. 2010, přičemž ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější právní posouzení činu podle trestního zákoníku, tak se podle nové právní úpravy z § 34 odst. 1 tr. zákoníku odvozená délka promlčecí doby (která je přitom kratší než podle předchozí úpravy v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák.) uplatní toliko do budoucnosti, tzn. pouze ve vztahu k době, která běží od účinnosti nového trestního zákoníku, resp. od poslední skutečnosti přerušující běh promlčecí doby podle dřívějšího ustanovení § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. 

Účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2011 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) b) tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.). 

II. Pro počátek běhu promlčecí doby (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku) je u pokusu trestného činu rozhodný okamžik, kdy pachatel ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 

V případě, že tzv. nepřímý pachatel k provedení činu, který zůstal ve stadiu pokusu, užil jiné osoby ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 tr. zákoníku, tak je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání ze strany této osoby (tzv. živého nástroje).

I. Při ukládání trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1 tr. zák. bylo třeba mimo jiné zkoumat, zda mu nebránily překážky uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Přitom bylo nezbytné zabývat se všemi okolnostmi, které jsou zde kumulativně vyjmenované. Splnění podmínky spočívající v tom, že pachatel má na území České republiky pracovní zázemí, nelze bez dalšího považovat za vyloučené ani tehdy, jestliže spáchal trestný čin v souvislosti s podnikáním, které bylo součástí jeho pracovního zázemí. II. Je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení vedenému jen o dalším druhu trestu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).