Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Okolnost, že věc přijatá do úschovy soudu byla zničena, ztracena nebo vydána neoprávněné osobě, nepředstavuje sama o sobě nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo možno zastavit řízení o vydání předmětu úschovy.

Žalovaný, který sám nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vůči němuž odvolací soud zastavil odvolací řízení proto, že neuhradil soudní poplatek z odvolání, je i tak osobou subjektivně oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o věci meritorně na základě odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně další žalovaný, jestliže odvolání dalšího žalovaného mělo (mělo mít) podle § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. suspenzívní účinek i ve vztahu k ostatním žalovaným, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.).

Pravomocné usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a tedy ani způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost.

Na běh lhůty k podání žaloby o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem nemá žádný vliv okamžik zveřejnění protokolu o přezkumném jednání, při kterém insolvenční správce pohledávku popřel, v insolvenčním rejstříku; to platí bez zřetele k tomu, zda jde o třicetidenní lhůtu počítanou od přezkumného jednání, jehož se věřitel popřené pohledávky účastnil, nebo zda jde o patnáctidenní lhůtu počítanou od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona věřiteli popřené pohledávky (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro účely posouzení, zda dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své „obydlí“ (§ 398 odst. 6 insolvenčního zákona), se v případě, že jde o zpeněžení ideálního podílu k věci (o zpeněžení nehmotné věci v právním smyslu), který dlužníku zajišťuje bydlení „ve věci“, v „části věci“ nebo „v součásti věci“ („věci“ coby hmotné věci v právním smyslu), určí výsledná hodnota potřebná k zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti tak, že se stanoví v rozsahu daném velikostí ideálního podílu k věci, který má být zpeněžen.

Místní příslušnost soudu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. k projednání věci vedené pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není určena místem, v němž se nachází soud, jenž vydal rozhodnutí, na jehož základě měl obviněný nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Rozhodující je v této souvislosti místo, kde se zdržoval po uplynutí lhůty stanovené k nástupu trestu odnětí svobody, nebo místo, kde měl nastoupit, ale nenastoupil výkon trestu do určené věznice. 

Podmínka nepřetržité doby, která musí uplynout, aby soud mohl zahladit odsouzení, je naplněna uplynutím právě jen časového úseku vymezeného v § 105 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. Vedení či nevedení řádného života odsouzeným v době od uplynutí tohoto časového úseku do rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení je proto nerozhodné. 

Ustanovení § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak. Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.

Právnickou osobu proto zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace.