Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu § 225 tr. zákoníku je i jednání vyvolávající potřebu jeho podstatně zvýšené aktivity nebo mimořádného úsilí, než jaké činí běžně v rámci plnění pracovních povinností. Mezi běžné pracovní povinnosti insolvenčního správce patří mimo jiné podání návrhu insolvenčnímu soudu na vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ohledně dalšího nakládání s nemovitým majetkem určitou osobou.

Jestliže soudní exekutor před zahájením insolvenčního řízení provedl v exekučním řízení úkony směřující k vymožení plnění, ačkoliv nedošlo k reálnému vymožení plnění, lze mu přiznat i vyšší odměnu, než je odměna minimální stanovená v § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci.

Vlastník komunikace je povinen nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti; zřídí-li však k tomu účelu právnickou osobu (správce), má takovou povinnost správce, zatímco vlastník za splnění povinnosti k náhradě poškozenému ručí (§ 27 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb.). Naproti tomu povinnost hradit újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu vzniká jen samotnému vlastníku komunikace bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt.

Veřejný ochránce práv nemá pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, a jeho závěrem o pochybení státního orgánu není vázán soud ani při posuzování splnění předpokladů vzniku odpovědnosti z výkonu veřejné moci. To platí i tehdy, kdy zpráva veřejného ochránce práv měla ve svých důsledcích pozitivní dopad do právních poměrů stěžovatele.

Rozvazovací podmínku lze sjednat i v dohodě o prominutí dluhu.

Výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost dědice ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. nemusí spočívat jen v přímém slovním vyjádření zůstavitele, nýbrž je třeba je spatřovat i v jiném jednání zůstavitele, z nějž lze jednoznačně dovodit, že čin dědici odpustil.

I. Ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku lze uložit osobě odlišné od pachatele (zúčastněné osobě) jedině na návrh státního zástupce (viz rozhodnutí č. 26/2024 Sb. rozh. tr.).

II. Před rozhodnutím, jak naložit se zajištěnou věcí, není-li namístě ji vrátit, je třeba spolehlivě zjistit, komu věc náleží – jde-li o trestně odpovědného pachatele, jemuž je ukládán trest, pak v zásadě přichází v úvahu uložení trestu propadnutí věci, jde-li o osobu jinou, přichází v úvahu uložení ochranného opatření zabrání věci. Jde-li o věc zajištěnou oběti podvodu, která ji nabyla od pachatele při jejím podvodném prodeji v důsledku jím vyvolaného nebo využitého omylu, je třeba před rozhodnutím, jak s ní bude naloženo, posoudit, zda i nadále v době rozhodování soudu náleží podvedenému nabyvateli, anebo zda náleží pachateli v důsledku účinného uplatnění námitky neplatnosti oklamaným podle § 586 o. z., resp. § 40a obč. zák. (např. při současném uplatnění nároku v adhezním řízení na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího podvodně vylákané kupní ceně).

III. Postup podle § 101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spočívající v pozměnění věci (např. trvalé označení padělaného obrazu jako padělku) má z důvodu principu přiměřenosti přednost před uložením ochranného opatření zabrání věci (např. padělaného obrazu), je-li též způsobilý dosáhnout sledovaného účelu v podobě ochrany společnosti.

IV. Zrušení rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona podle § 269 odst. 2 tr. ř. nepřichází v úvahu, pokud byl zákon porušen ve vztahu k osobě odlišné od obviněného.