Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

K okolnostem zvlášť přitěžujícím postačí u dokonaného trestného činu zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 17 písm. a) a b) tr. zákoníku, nestanoví-li zákon jinak. Naproti tomu u pokusu trestného činu se úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) musí vztahovat též k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem.

Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. 

Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly. 

Odvolací soud při posuzování, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. 

Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být - ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.

I. Zákonné důvody k přezkoumání výroku o vině odvolacím soudem na podkladě odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu podle § 254 odst. 2 tr. ř. jsou dány tehdy, lze-li učinit závěr, že vytýkaná nepřiměřená mírnost uloženého trestu má svou příčinu v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Tak tomu je zejména tehdy, je-li možné s ohledem na obsah podaného opravného prostředku dospět k závěru, že namítané nedostatečné zohlednění způsobu spáchání činu pachatelem (např. zvlášť surový způsob) a jeho přístupu k poškozenému (např. výrazná míra necitelnosti k němu) při výměře trestu svědčí pro nesprávnost závěru o formě zavinění následku způsobeného pachatelem a tím i právního posouzení skutku jako trestného činu spáchaného z nedbalosti. 

II. Je-li příčinou smrti poškozeného omisivní charakter jednání pachatele, který nereagoval na nebezpečí vzniklé z jeho předchozího ohrožujícího jednání (např. dlouhodobé umístění vážně nemocného poškozeného do prostor, z nichž se sám nedokáže vzdálit či přivolat si pomoc), závěr o formě zavinění smrtelného následku je třeba dovodit ze skutkových okolností, které se vztahují zejména k tzv. druhé fázi ingerence, tj. k té části jednání pachatele, která se vyznačuje opomenutím konání, k němuž byl pachatel povinen (omisi). Význam komisivní části jednání se omezuje na to, že zakládá zvláštní povinnost pachatele konat. 

Pokud neexistovaly skutkové okolnosti, pro které by pachatel, byť bez přiměřených důvodů, mohl spoléhat na to, že smrt poškozeného v důsledku jeho nečinnosti nenastane, nelze učinit závěr, že smrt poškozeného zavinil z vědomé nedbalosti, neboť se vznikem následku byl v takovém případě srozuměn, a je proto odpovědný za trestný čin vraždy.

Kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu.

I. Důležitou povinností při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. je taková podle zákona uložená nebo smluvně převzatá povinnost, jejíž porušení je s ohledem na její charakter a význam zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značné škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, pokud tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému škodlivému následku, resp. účinku.

 II. U trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. vztahuje nejen k následku, resp. účinku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku.

Ustanovení § 150 odst. 1 tr. zák. o trestném činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu je skutkovou podstatou, která má tzv. blanketní dispozici, protože trestnost je zde podmíněna porušením zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jehož se trestní zákon dovolává, pokud vyžaduje neoprávněné použití ochranné známky nebo označení s ní snadno zaměnitelného. Ohledně případné neznalosti zákona o ochranných známkách se tudíž uplatní zásada, že se posuzuje stejně jako neznalost samotného trestního zákona, takže neomlouvá pachatele trestného činu. Úmyslné zavinění, které je podle § 3 odst. 3 a § 4 tr. zák. nutné k naplnění uvedené skutkové podstaty, však nebude možné dovodit, jestliže obviněný sice použil na výrobcích téhož druhu označení snadno zaměnitelné s ochrannou známkou, o jejímž zápisu do rejstříku ochranných známek ovšem nevěděl a jejíž ochranu ani nemohl předpokládat s ohledem na skutečnost, že známka byla složena jen z písmen a číslic bez jakéhokoli jejich výtvarného zpracování, a neměla tudíž dostatečnou rozlišovací způsobilost ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že obviněný spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností nejméně tří osob. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání pachatele, a účastníků. Do takové součinnosti však nemůže být počítán účastník, jehož jednání se omezilo jen na formu návodu /§ 10 odst. 1 písm. b) tr. zák./. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní odpovědnost nezbytné, aby pachatel o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl /§ 6 písm. b) in fine tr. zák., srov. dále č. 37/1965 Sb. rozh. tr./.