Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Zákaz reformationis in peius se při rozhodování podle § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 tr. ř. v odvolacím řízení vztahuje jen k osobě obviněného (obžalovaného), přičemž nepřipouští z hlediska celkového posouzení žádnou změnu v neprospěch takové osoby. Změna k horšímu tak nemůže nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní. Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. Jestliže tedy existuje jiné dřívější odsouzení (potrestání) obviněného, které i po dni 1. 1. 2010 zakládá znak recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku u činu obviněného spáchaného před tímto dnem, pak nelze na základě ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.) dospět k závěru, že pro obviněného je příznivější nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 jen proto, že v popisu skutku soudu prvního stupně je uvedeno toliko takové předchozí odsouzení (potrestání) zakládající recidivu ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pouze do 31. 12. 2009, a nelze tak ani učinit závěr, že jde od 1. 1. 2010 o čin beztrestný, popřípadě že z tohoto důvodu zanikla trestnost činu.*) *) Poznámka redakce: Srov. znění § 205 odst. 2 tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 330/2011 Sb.

Není v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud odvolací soud k odvolání podanému jen ve prospěch obviněného doplní výrok o náhradě škody, kterým odkáže poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

I. Skutková podstata trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. má blanketní dispozici, která odkazuje (mimo jiné) na předpisy upravující soutěž v hospodářském styku. Těmito předpisy jsou ustanovení § 44 až § 52 obch. zák., která obsahují jednak obecnou skutkovou podstatu nekalé soutěže v podobě tzv. generální klauzule v ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. a jednak speciální skutkové podstaty v ustanoveních § 44 odst. 2 a § 45 až § 52 obch. zák. K trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin se navíc vyžaduje, aby pachatel svým nekalosoutěžním jednáním poškodil dobrou pověst soutěžitele nebo ohrozil chod nebo rozvoj jeho podniku. Dojde-li k jednání, jež nenaplňuje znaky některé ze zvlášť upravených skutkových podstat nekalé soutěže ve smyslu § 45 až § 52 obch. zák., půjde přesto o nekalou soutěž, jestliže toto jednání ponese znaky obecné skutkové podstaty nekalé soutěže vymezené v jeho tzv. generální klauzuli podle § 44 odst. 1 obch. zák. Takovým jednáním může být i šíření nepravdivých údajů o tom, že určitý soutěžitel je v úpadku. Pro kvalifikaci určitého jednání jako nekalosoutěžního pouze podle tzv. generální klauzule je nutné vykládat pojem soutěžního vztahu široce, bez nutnosti konkurenčního vztahu v tomtéž nebo obdobném předmětu podnikání mezi subjektem jednajícím ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák. a subjektem dotčeným nekalou soutěží, resp. poškozeným. To vyplývá z poměrně širokého vymezení účastníků hospodářské soutěže, tj. soutěžitelů, jimiž jsou podle § 41 obch. zák. fyzické a právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé. Kdyby ovšem činnost určitého soutěžitele měla být některým ze zvláštních případů nekalé soutěže podle § 45 až § 52 obch. zák., podmínka nekalé soutěže spočívající v tom, že jde o jednání v hospodářské soutěži, může vyžadovat – podle typu nekalosoutěžního jednání – užší konkurenční vztah mezi soutěžiteli (např. v případě zlehčování podle § 50 obch. zák. nebo srovnávací reklamy podle § 50a obch. zák.). II. O zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem. Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem, než jaký v něm spatřoval soud prvního stupně, a to i tehdy, jde-li o přísnější trestný čin, kterým nemohl odvolací soud uznat obžalovaného vinným z důvodu zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. V takovém případě je nutno odvolání obžalovaného, popřípadě odvolání podané jen v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnout.

I. Jestliže ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 a § 249 odst. 1 tr. zák., jsou uvedeny skutečnosti vztahující se pouze k zákonným znakům dokonaného trestného činu poškozování cizí věci, aniž jsou popsány okolnosti činu obviněného vyjadřující jeho záměr zmocnit se cizí věci za účelem jejího dočasného užívání, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku. II. Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

Z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které upravuje zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), vyplývá, že pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto principu, je nezbytné jednoznačně vyřešit, jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení zjištěné jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze posoudit, zda se zákaz reformationis in peius v posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí odvolacího soudu o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem. Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro takovou úvahu v provedeném dokazování a na základě něho ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí dokazování buď sám podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř. doplnit, anebo je povinen napadený rozsudek podle § 258 tr. ř. zrušit a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak dokazování v potřebných směrech doplní, přičemž při dalším rozhodování je vázán ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. zákazem reformationis in peius ve stejném rozsahu jako odvolací soud.

Jestliže proti rozsudku soudu prvního stupně podá odvolání toliko obviněný, rozhodnutím odvolacího soudu nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení. Pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval pouze na podkladě odvolání obviněného, podá v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovolání, které Nejvyšší soud shledá důvodným, pak ani v dalším řízení následujícím po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem nemůže dojít k vydání rozhodnutí, jímž by došlo ke zhoršení postavení obviněného oproti stavu vyplývajícímu z rozsudku soudu prvního stupně. I za této situace se uplatňuje zákaz reformace in peius ( § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř.).