Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Usnesení kárného senátu kárné komise České advokátní komory, kterým byl advokát uznán vinným kárným proviněním, jehož se dopustil jednáním porušujícím povinnosti uložené mu ustanoveními § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nevytváří překážku „rei iudicatae“ s účinky „ne bis in idem“, pro kterou by bylo nutno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit jeho trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jehož se měl advokát dopustit v postavení schovatele přisvojením si svěřených peněžních částek vůči týmž osobám, ve vztahu k nimž spáchal i uvedené kárné provinění, za které byl kárně postižen. Řízení o kárném provinění advokáta totiž není řízením o trestním obvinění z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (jeho tzv. Engel kritérií – viz rozhodnutí pod č. 40/2015-II. Sb. rozh. tr.).

I. Zákonným znakem skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není recidiva pachatele, a proto okolnost, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se již dopustil kázeňského přestupku, za který byl postižen, není významná pro závěr, že v případě dalšího porušení pravidel výkonu trestu nebo jeho účelu jde o „závažné jednání“, které předpokládá tato skutková podstata. 

II. K posuzování zásady ne bis in idem z hlediska tzv. Engel kritérií Evropského soudu pro lidská práva.

I. Pojem „trestní zákoník“ v článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (č. 1/2013 Sb.), vztahující se k trestným činům s trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující 10 let, je třeba vykládat tak, že se tím míní trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném ke dni vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, přestože byl skutek posouzen podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.). II. Z hlediska článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 je třeba okamžik zahájení trestního stíhání posuzovat u každého skutku samostatně. To se týká s ohledem na vymezení skutku podle § 12 odst. 12 tr. ř. i pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku), u kterého je nutné rovněž zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání u každého dílčího útoku samostatně. V důsledku toho je možné abolici použít při splnění dalších hledisek jen u některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu a ohledně jiných dílčích útoků nikoliv. V takovém případě bude nutné u dílčích útoků, pro které nebylo zastaveno trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., nově posuzovat, o jaký trestný čin se bude jednat. III. Při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému. To znamená, že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného např. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného s ohledem na aboliční ustanovení amnestie, není přípustný řádný opravný prostředek.

Podle článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (č. 1/2013 Sb.) je třeba rozhodnout o zastavení pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Článek II tohoto rozhodnutí o amnestii nelze použít na trestní stíhání, která byla k datu vyhlášení amnestie pravomocně skončena, a k zrušení odsuzujícího rozsudku a tím k pokračování v trestním stíhání došlo na základě dovolání nebo jiného mimořádného opravného prostředku (návrhu na obnovu řízení nebo stížnosti pro porušení zákona).

Pravomocný odsuzující rozsudek vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud (překážka ne bis in idem), a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a po jeho případném zrušení pokračuje (srov. § 139 tr. zákoníku). 

Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

I. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., které vyžaduje v určitých případech souhlas poškozeného s trestním stíháním, se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Proto byla-li trestným činem způsobena škoda na majetku právnické osoby (např. obchodní společnosti) nebo je-li právnická osoba z jiného důvodu poškozeným (§ 43 odst. 1 tr. ř.), není trestní stíhání podmíněno souhlasem této právnické osoby, která nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. To platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř. II. Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.