Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

II. K otázce zjišťování rozsahu poškození majetku v socialistickém vlastnictví, způsobeného rozkrádáním devizových hodnot při přepočtu na naši měnu.

K výkladu ustanovení § 43 odst. 2, § 228 odst. 1 tr. ř. z hlediska regresních nároků ústavu národního zdraví. Poskytl-li ústav národního zdraví zdravotnické služby v souvislosti s poškozením zdraví, které si způsobil sám pachatel trestného činu, nemůže uplatnit vůči takovému pachatelu regresní nárok na náhradu škody, spočívající v ceně poskytnutých zdravotnických služeb. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 33/1965 Sb. o regresních náhradách je občan povinen zaplatit státu regresní náhradu jen jestliže zaviní, že bylo někomu, tzn. jiné osobě způsobeno ublížení na zdraví nebo smrt, tedy nikoliv způsobí-li ublížení na zdraví sám sobě.

K rozhodování o náhradě škody: 

I. Podle § 43 odst. 2 tr. ř. jednou ze základních podmínek pro vyslovení povinnosti nahradit škodu je, aby poškozený svůj nárok vůči určitému obviněnému uplatnil. Bez splnění této podmínky nemůže soud o náhradě škody rozhodovat. 

II. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, musí být z něj vedle přesného označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přisouzen, také patrno, zda jde o náhradu škody rukou společnou a nerozdílnou (solidární) či podle účasti na způsobené škodě jednotlivými podíly (dělená odpovědnost). 

III. V souvislosti s rozhodováním o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem nutno vždy zjišťovat dobu vzniku tohoto nároku a vztah obviněného k poškozené socialistické organizaci za účelem posouzení, zda nutno rozhodovat o náhradě škody podle občanského zákoníku tehdy účinného či podle zákoníku práce, příp. jiných předpisů. 

IV. V případech rozhodování o náhradě škody podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného od 1. dubna 1964 nutno mít na zřeteli, že podle § 438 odst. 1 obč. zák. je pravidlem dělená odpovědnost více škůdců, zatímco solidární odpovědnost ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. nutno chápat jako výjimku z obecně platné zásady dělené odpovědnosti, jak také vyplývá ze znění posledně uvedeného ustanovení, tj., že solidární odpovědnost může soud svým rozhodnutím uložit jen v odůvodněných případech.

Vzhledem k ustanovení § 22 odst. 1, § 23 obč. zák. a § 44 hospodářského zákoníku č. 108/1964 Sb. může být podkladem pro rozhodnutí soudu o nároku poškozené socialistické organizace na náhradu škody jen takový návrh, který je podán takovou organizací zastoupenou osobou podle příslušných předpisů k jejímu zastupování oprávněnou. Nemohou být proto vyslýcháni jako zástupci poškozené socialistické organizace její zaměstnanci, ani nemohou takové osoby uplatňovat jménem poškozené socialistické organizace nárok na náhradu škody, nebyly-li podle příslušných organizačních předpisů oprávněny poškozenou socialistickou organizaci zastupovat, nebo nebyly-li oprávněným orgánem k zastupování zmocněny.

Vznikne-li nárok na náhradu škody, která byla způsobena odpovědnými pracovníky socialistické organizace zneužitím jejich pracovních funkcí - tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů - již za účinnosti zákoníku práce č. 65/1965 Sb., nelze v žádném případě uložit solidární náhradu škody. 

Brání tomu ustanovení § 179 odst. 5 zákoníku práce, v němž na rozdíl od občanského zákoníku je zásada dělené odpovědnosti výlučná, kdežto solidární odpovědnost se pro případy posuzované podle zákoníku práce nepřipouští ani jako výjimka. 

Nutno proto v takových případech u každého z obviněných určit poměrný podíl na způsobené škodě, který by odpovídal míře zavinění, a ve výroku rozsudku pak uložit u každého z obviněných zvlášť povinnost hradit takto určený podíl.

I. Požadavek zjistit objektivní pravdu ve smyslu základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) § 164 odst. 2, § 186 odst. 1 písm. f) i § 46 tr. ř. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř.

Nesplnění tohoto požadavku a nezjištění skutečné hodnoty odcizené věci má zpravidla za následek nemožnost zjistit skutečnou výši škody, základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody.

II. Vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna apod., nelze považovat za řádně uplatněný nárok na náhradu škody, není-li z něj patrno, v jaké alespoň minimální výši má být škoda způsobená trestným činem uhrazena.

III. Postupovat podle § 54 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 56/1965 Sb. je možno vzhledem k § 16 odst. 1 tr. zák. jen tehdy, jestliže se pachatel dopustil trestného činu až po 1. srpnu 1965.

Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení).