Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Převzal-li pronajímatel od nájemce na podkladě smlouvy o nájmu věci (např. dopravního prostředku) peněžní částku v podobě tzv. vratné kauce (jistoty) určené k náhradě případné škody způsobené na předmětu nájmu, nemohl bez výslovného smluvního ujednání o tom, že poskytnutá kauce zůstává ve vlastnictví nájemce, naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jestliže nevrátil tuto vratnou kauci a následně ji použil pro svou potřebu. V takovém případě totiž vratná kauce předaná nájemcem přešla do majetku pronajímatele, splynula s jeho ostatním majetkem a pronajímateli nic nebránilo v tom, aby ji použil pro vlastní potřebu, protože nešlo o svěřenou cizí věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Zmíněný závěr platí bez ohledu na skutečnost, zda jde o vratnou kauci poskytnutou ve formě peněz v hotovosti, anebo v podobě vkladu na bankovní účet pronajímatele či bezhotovostního převodu peněz na tento účet.

Připadl-li konec procesní lhůty k podání na den předcházející, je podání došlé soudu e-mailem den následující opožděné.

Skutečnost, že pachatel použil k nátlaku mobilní telefon a působil na vůli jiného zasláním krátkých textových zpráv (SMS), v nichž vyjádřil svůj nátlak na něj, resp. formuloval výhrůžky, nebrání závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Není vyloučeno, aby tímto jednáním byly výhrůžky pachatelem zasílány poškozenému s cílem donutit jej, aby podle požadavků pachatele něco konal, opomenul nebo trpěl. Pro takový závěr je rozhodné, že podle obsahu SMS je dostatečně zřejmý a jasný jak záměr pachatele, tak i povaha a vážnost výhrůžek, jakož i obsah toho, k čemu poškozeného nutí.

K zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. musí být splněna zákonná podmínka spočívající v chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.

Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta tr. ř.

I. Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona zásadně je jakékoli jednání, jež ovlivňuje insolvenční řízení právě proto, že jde o jednání „z titulu“ přihlášeného věřitele (účastníka insolvenčního řízení). II. Skutečnost, zda věřitel pohledávku přihlásil, případně s ní spojené právo vykonával v dobré víře, a jak závažné dopady na insolvenční řízení takový výkon práva měl, je pro posouzení, zda šlo o výkon práva spojený s touto nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona, nerozhodná. Tyto skutečnosti soud vezme v úvahu až při určování výše částky, již věřiteli uloží zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, resp. jimi může ve výjimečných případech odůvodnit neuložení povinnosti podle § 178 věty druhé insolvenčního zákona. III. Řízení o incidenční žalobě podle § 178 insolvenčního zákona je řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

Mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v přiznaných nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě tohoto nezákonného rozhodnutí je vztah příčiny a následku, jestliže nebylo z okolností předem zřejmé, že dlužník poškozeného je nemajetný, a že vedení dalších řízení vůči němu by tak bylo neúčelné.