Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Pro splnění podmínky státního občanství osoby, jejíž odsouzení cizozemským soudem má být na základě návrhu Ministerstva spravedlnosti české republiky zapsáno do evidence Rejstříku trestů (§ 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů), je rozhodující stav v době rozhodování Nejvyššího soudu o tomto návrhu. Proto je nevýznamné, zda a jaké státní občanství měl odsouzený v době spáchání činu, popř. v době odsouzení cizozemským soudem.

Okolnost, že na území cizího státu, v němž byl trest uložen, došlo k zániku trestu, popř. jeho zbytku a tudíž jej nelze vykonat, brání uznání rozhodnutí cizozemského soudu postupem podle § 384a tr. ř., neboť není splněna podmínka článku 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.), tj. neexistuje trest, popř. jeho zbytek, který má odsouzený vykonat.

Za “trest” ve smyslu čl. 1 písm. a) Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) se považuje nejen potrestání (tj. uložení trestu), jehož obsahem je zbavení (odnětí) svobody, ale i jiné opatření, které rovněž způsobuje zbavení svobody. V tomto smyslu lze za trest pokládat i ochranné opatření, jehož obsahem je zbavení svobody dotčené osoby. Z tohoto pohledu je ústavní ochranné léčení opatřením, jež lze pokládat za trest podle čl. 1 písm. a) Úmluvy.

I. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen “zákon”) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu. II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit ( § 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení. III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.

Pro naplnění podmínky čl. 3 odst. 1 písm. c) Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) spočívající v požadavku, aby zbytek trestu odnětí svobody, který je třeba ještě vykonat, činil nejméně šest měsíců, v případě, kdy cizozemský soud uloží trest odnětí svobody v určitém časovém rozpětí vymezeném minimální a maximální dobou jeho trvání (např. trest odnětí svobody je stanoven od pěti do dvaceti pěti let), je s ohledem na podstatu a smysl této Úmluvy rozhodující maximální výměra uloženého trestu.

Převzetí odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněné pod č. 553/1992 Sb.) je možné i v případě, kdy jde o výkon úhrnného nebo souhrnného trestu uloženého za více skutků, z nichž jeden není trestným činem podle právního řádu České republiky a není tak u něho splněna podmínka vyplývající z ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. e) této Úmluvy. Nejvyšší soud uzná postupem podle § 384a tr. ř. v takové věci rozsudek cizozemského soudu na území České republiky v té části, kterou bylo rozhodnuto o trestných činech, jež splňují podmínku uvedenou v citovaném usnesení, jakož i tu část úhrnného trestu uloženého za tyto trestné činy, aniž by však tuto část trestu vymezil. Ve zbývající části návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání cizozemského rozhodnutí zamítne. Soud rozhodující podle § 384d tr. ř. o výkonu rozsudku cizozemského soudu musí při svém rozhodování vzít omezený rozsah uznání tohoto rozsudku na území České republiky v úvahu a přizpůsobit svůj výrok tomuto omezení, a to zejména, pokud jde o úhrnný nebo souhrnný trest, který byl původně uložen za více trestných činů.

Nestanoví-li příslušná mezinárodní smlouva, a to narozdíl od čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.), souhlas odsouzeného jako právní podmínku pro jeho předání k výkonu trestu na území státu, jehož je státním občanem, pak nezjištění stanoviska odsouzeného k možnosti předání nebrání uznání rozhodnutí cizozemského soudu postupem podle § 384a tr. ř.