Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (k tomu č. 15/2002, č. 13/2012 Sb. rozh. tr.).

I. V popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Jde-li o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nestačí k vyjádření úmyslného zavinění. II. Svědecké výpovědi zaměstnanců celního úřadu a protokoly o jejich kontrole, jimiž byl doložen neoprávněný zásah do práv vlastníků ochranných známek (např. prodej zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami), jsou použitelnými důkazy (§ 89 odst. 2 tr. ř.) v řízení o trestném činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák.

Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi.

Směrnice pléna Nejvyššího soudu o předběžném projednání obžaloby.

Otázka zavinění je právní otázkou a nikoliv otázkou znaleckou, znalec může svůj posudek podat pouze o otázkách odborných a soud musí pak znalecký posudek hodnotit jako všechny ostatní důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Znalec musí podklady k posudku čerpat především z ohledání a nikoliv jen z výpovědi obžalovaného.

Při hodnocení posudku znalce je nutno dbát důkazů, které naznačují, že posudek znalce a jeho závěry nemusí být správné.

Pro posouzení zavinění obžalovaného je třeba vypořádat se náležitě i s okolnostmi případu, které lze zjistit jinými důkazy než znalcem.

I když svědek nemá znalosti potřebné pro odhad rychlosti auta, musí soud přihlížet k prostému líčení pozorované jízdy (jel jako hrom, zatáčkami projížděl smykem, pálil to pěkně dál) a ne je odbýt tím, že "k této výpovědi není třeba přihlížet".