Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Dospěje-li odvolací soud k závěru, že osoba označená soudem prvního stupně za poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. jím není, rozhodne ve veřejném zasedání podle § 206 odst. 3 tr. ř. per analogiam za užití § 238 tr. ř., že ji jako poškozeného nepřipouští, a napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti obviněného k náhradě škody této osobě podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. jen zruší, aniž by následně rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a poškozeného odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud je však tatáž osoba nesprávně označená za poškozeného i ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v popisu skutku (na jejíž úkor měl být spáchán např. trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku), ač reálně poškozeným není, je třeba takovou vadu v odvolacím řízení napravit a napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. (a případně v návaznosti na to učinit nové rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř.).

I. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán jen na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, kterými se však rozumějí jak ti, kteří se přímo ucházejí o veřejnou zakázku nebo se účastní veřejné soutěže, tak i ti, kteří by se pouze potenciálně mohli ucházet o veřejnou zakázku či by se mohli účastnit veřejné soutěže, ale z různých důvodů tak neučinili (např. i z důvodu protiprávního jednání pachatele, který zjednal jinému dodavateli či soutěžiteli přednost nebo výhodnější podmínky).

II. Základní skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádnou zvláštní vlastnost, postavení nebo způsobilost subjektu, proto tento trestný čin může jako pachatel či spolupachatel spáchat kdokoliv, tedy i osoba, jež není žadatelem o dotaci.

III. Trestní odpovědnost za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku je třeba uplatnit i v případě, že se na nezákonném ovlivnění zadávání veřejné zakázky administrátorem pověřeným veřejným zadavatelem podílel i pracovník takového veřejného zadavatele (a to na rozdíl od případu uvedeného v rozhodnutí pod č. 34/2024 Sb. rozh. tr.).

IV. Orgán činný v trestním řízení si sám posoudí jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda došlo k zapojení další osoby, která není v daném trestním řízení stíhána, do trestné činnosti obviněného. Závisí-li na jejím řešení posouzení viny obviněného, není přitom orgán činný v trestním řízení vázán rozhodnutím jiného orgánu o takové otázce. Takové posouzení není ani porušením principu presumpce neviny osoby, jíž se posouzení předběžné otázky týká.

V. Poškozený trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie (podobně i dotačním podvodem) je oprávněn požadovat z titulu náhrady škody plnění po pachatelích takového trestného činu, třebaže současně má možnost žádat vydání stejné částky jako bezdůvodného obohacení po příjemci dotace. Právo na vydání bezdůvodného obohacení a právo na náhradu škody proti škůdci, který zavinil, že se jiný bezdůvodně obohatil, jsou totiž dva samostatné nároky, které může poškozený uplatnit podle svého uvážení. Plněním na základě jednoho z nich zaniká nárok poškozeného na plnění v takové výši na plnění druhého z nich. 

I. U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být v postavení poškozeného i Česká republika.

II. Škodou u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 3, odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 tr. zákoníku je celá částka poskytnuté dotace za předpokladu, že s ohledem na závažnost porušení dotačních pravidel neměla být dotace vůbec poskytnuta nebo by poskytovatel mohl důvodně požadovat její vrácení v celé výši. To platí, i pokud byla dotace použita v zásadě na deklarovaný účel, ale nikoli za stanovených podmínek.

K uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení zákonným zástupcem nezletilého podle § 43 odst. 3 tr. ř. zásadně není nutný souhlas opatrovnického soudu. 

I. Závěr o spáchání trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku a porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku je podmíněn zjištěním, do jakých nehmotných předmětů ochrany pachatel zasáhl, a stanovením toho, jakou mimotrestní právní úpravou jsou taková práva chráněna. Jde-li o tzv. národní ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u národního úřadu průmyslového vlastnictví, užije se národní právní úprava (v České republice zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů), jde-li o unijní ochranné známky či (průmyslové) vzory zapsané u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), užijí se normy sekundárního evropského práva (např. nařízení Rady Evropských společenství č. 6/2002), jde-li o mezinárodně zapsané ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), jsou určující mezinárodní smlouvy (např. Haagská dohoda o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů). II. V popisu skutku v rozhodnutí ve věci samé (např. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či rozsudku) musejí být v případě trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku jednoznačně identifikována průmyslová práva, do nichž bylo zasaženo, a to uvedením příslušného úřadu, u nichž jsou zapsána, identifikačním číslem, subjektem, v jehož prospěch jsou registrována, případně dalšími údaji (např. datem registrace), a to spolu s konkretizací způsobu zásahu do nich (např. označením konkrétního předmětu, jímž bylo do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo). Pokud by šlo o obsáhlý soupis jednotlivých průmyslových práv, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí ve věci samé, lze připustit i identifikaci prostřednictvím souhrnného popisu za užití odkazu na podrobný seznam obsažený v trestním spise. Pro zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces musí být obviněný seznámen s takovým seznamem a musí mu být umožněno bránit se jednotlivým položkám. III. Omyl pachatele o tom, zda jde o chráněnou ochrannou známku či chráněný průmyslový vzor, tedy omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr.) a o jejich mimotrestní právní úpravě, na kterou trestní zákoník neodkazuje, se posoudí podle pravidel o skutkovém omylu (podobně viz rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). IV. Poškozený (§ 43 odst. 1 tr. ř.) či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, a tím i pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Návrh poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení je učiněn ve smyslu § 43 odst. 3 věty druhé tr. ř. včas i v případě, pokud jej poškozený uplatní před zahájením dokazování až v novém hlavním líčení, které soud koná celé znovu, např. poté, co mu byla věc postupem podle § 222 odst. 1 tr. ř. přikázána jako soudu věcně příslušnému rozhodnutím podle § 24 odst. 1 tr. ř.

Zákaz reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.) se vztahuje jen k rozhodnutí o odvolání, které bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného, nikoli též ve prospěch jiných osob, např. poškozeného. Nic proto nebrání odvolacímu soudu, aby na základě odvolání poškozeného zrušil výrok, jímž mu byl soudem prvního stupně přiznán nárok na náhradu škody, a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, byť jde o rozhodnutí pro poškozeného nepříznivější.