Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením (§ 389 insolvenčního zákona) není zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), jen proto, že jeho důsledkem je zastavení insolvenčního řízení z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Jestliže usnesení o povolení oddlužení nabylo účinků i právní moci před 24. 4. 2020, je pro pozdější rozhodnutí o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodné ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném před uvedeným datem.

Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká). Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka, s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce. V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele.

Žalobce, který uplatňuje nárok na náhradu škody na nemovitosti s tvrzením, že stavební činnost žalovaného mu způsobuje vlhnutí zdiva a otřesy a tím snižuje hodnotu nemovitosti, splní svou povinnost tvrzení ohledně vzniku škody i odkazem na znalecký posudek, v němž jsou konkrétně popsána jednotlivá poškození domu.

Státní zastupitelství je legitimováno podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního nemovitého majetku, kterou za převádějící obec při absenci předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce uzavřel starosta obce.

Ustanovení § 32 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení).

Je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil.

I. Lhůta k podání žaloby v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, uvedená v ustanovení § 247 odst. 1, větě první, o. s. ř. nebo ve zvláštním právním předpisu, je lhůtou zákonnou procesněprávní. Lhůta je zachována, byla-li žaloba alespoň posledního dne lhůty podána u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.). Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, je zahájeno dnem, v němž žaloba došla (byla doručena) soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.). II. Byl-li podán nejprve návrh na zahájení řízení u soudu příslušného k věcem správního soudnictví, který byl tímto soudem odmítnut z důvodu, že jde o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, podal-li žalobce (navrhovatel) v téže věci (znovu) žalobu u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení a došla-li (byla-li doručena) žaloba soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu vydaného ve správním soudnictví, pokládá se řízení v takové věci za zahájené již dnem, v němž odmítnutý návrh na zahájení řízení došel soudu příslušnému k věcem správního soudnictví. Žaloba podaná u soudu v občanském soudním řízení není opožděná, jestliže řízení ve věci platí ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 o. s. ř. za zahájené dnem, v němž odmítnutý návrh na zahájení řízení došel soudu příslušnému k věcem správního soudnictví, nebo jestliže byla podána u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit, ještě před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 247 odst. 1, věty první, o. s. ř. nebo ve zvláštním právním předpisu.