Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Při stanovení povinnosti k náhradě škody, kterou trestným činem zavinilo více pachatelů - vojáků v činné službě - je soud vázán služebním předpisem MNO, ev. zn. Zákl-3-3, čl. 51 písm. e), který nezná zásadu solidární odpovědnosti více viníků za zaviněnou škodu, ale uplatňuje princip odpovědnosti dělené, podle míry jejich zavinění. Předá-li vojenský řidič řízení služebního vozu, který je mu svěřen k výkonu služby, z nedbalosti neoprávněné osobě, která zaviní havárii, je třeba rozsah jeho odpovědnosti za vzniklou škodu hodnotit podle zásady stanovené v čl. 51 písm. c) předpisu MNO, ev. zn. Zákl-3-3. Jde totiž o škodu, která byla zaviněna vojákem z nedbalosti při výkonu služebních povinností. Rozsah odpovědnosti vojáka, který neoprávněně o své újmě převzal řízení vozidla, při jízdě s ním z nedbalosti havaroval a způsobil na něm škodu, je třeba posuzovat z hlediska čl. 51 písm. b) předpisu MNO ev. zn. Zákl-3-3. Jednání tohoto vojáka nelze totiž považovat za součást jeho služebních povinnosPub

Jaký vliv na odškodnění podle § 7 odst. 1 zák. č. 150/1961 Sb. má skutečnost, že zaměstnanec před onemocněním chorobou z povolání i po tomto onemocnění pobíral částečný invalidní důchod.

Škodou trestným činem způsobenou, kterou lze uplatňovat v trestním řízení, je každá majetková škoda bez ohledu na to, zda je o ní jinak oprávněn rozhodovat soud, či jiný státní nebo společenský orgán. Je proto takovou škodou i škoda vzniklá prováděním léčebné péče, k jejímuž projednávání jsou nyní jinak příslušné orgány uvedené ve vyhlášce č. 8/1962 Sb., která na základě zák. č. 150/1961 Sb. upravuje rozhodování a příslušnost těchto orgánů, ale nijak se nedotýká oprávnění soudu, aby v trestném řízení o nároku na náhradu takové škody rozhodl (Viz směrnice pléna Nejvyššího soudu ze 4. 6. 1962 - Pls 1/62, uveřejněné pod č. II/62 rozh.).

Stanovení rozsahu náhrady škody v případě, že ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti nebyl ustanoven vedoucí.

Premlčanie nároku na náhradu škody za väzbu a nároku na majetkovú škodu, ktorá bola utrpená v súvislosti s väzbou.

K výkladu pojmu osoby odkázané výživou na usmrceného podle § 10 odst. 4 zák. č. 150/1961 Sb. Jde-li o náhradu škody, za niž odpovídá provozovatel letadla, platí o omezení jejího rozsahu ustanovení tzv. Varšavské úmluvy (úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, vyhlášená pod č. 15/1935 Sb.).

Pokud odsouzený způsobil trestným činem, jehož se dopustil, z nedbalosti škodu v souvislosti s plněním povinnosti člena JZD, třetí osobě a KOR, nemohou tito poškození uplatňovat nárok na náhradu škody vůči třetí osobě, nýbrž pouze vůči JZD, které v plném rozsahu odpovídá za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání škůdce (§ 20 a násl. zák. č. 49/1959 Sb.). Třetí osoba může svůj nárok uplatnit pouze vůči JZD a toto pak proti svému členu podle zásad zákona č. 49/1959 Sb. V případě, že poškozený uplatňuje v trestním řízení nárok na náhradu škody, kterou proti škůdci, tj. obžalovanému, uplatňovat nemůže, má ho soud poučit a setrvá-li na svém návrhu na přiznání náhrady škody i přes poučení soudu, musí soud vyslovit podle analogie § 44 odst. 3, § 206 odst. 4, tr. ř. usnesením, že se nepřipouští uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. V rozsudku pak o nároku na náhradu škody nerozhoduje, a to ani odkázáním poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem.