Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

V trestním řízení nelze uložit obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost, aby majetkovou škodu, kterou způsobil trestným činem, nahradil v cizí měně. V tzv. adhezním řízení sice aplikuje soud v trestní věci ustanovení jiných právních odvětví o náhradě škody, avšak jen ustanovení hmotného práva. Pokud jde o ustanovení procesní povahy, je jedinou normou, jíž je soud v trestním řízení vázán, trestní řád. Analogie jiného procesního předpisu - v tomto případě § 155 odst. 2 o. s. ř, jež za určitých okolností možnost přiznat náhradu škody v cizí měně připouští, nepřipadá v úvahu.

Bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle § 256 tr. ř zamítne.

Uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný, je způsobilé vyvolat pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti. Jestliže soudce skutečně poskytl novináři takový rozhovor, jde o pochybnost, jež je důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci ( § 30 odst. 1 tr. ř ) bez ohledu na to, zda publikovaná citace odpovídá skutečnému vyjádření soudce, jak je učinil při rozhovoru s autorem článku.

Náklady, které zdravotní pojišťovna vynaložila na léčení poškozeného formou úhrady zdravotnických výkonů zdravotnickému zařízení, nejsou náklady spojenými s léčením ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. a nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle § 20a zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění předpisů pozdějších, není nárokem na náhradu škody na zdraví poškozeného podle občanského zákoníku.

K případům, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, patří rovněž vypořádání mezi účastníky o tom, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zda nastal některý z případů, se kterým zákon takovýto přechod spojuje), a kdo z nich má práva a povinnosti zaměstnavatele.

Vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají. Usnesení o zastavení odvolacího řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř. je svou povahou výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem o existenci vad odvolání, které brání dalšímu pokračování odvolacího řízení; neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně na výsledek řízení o dovolání proti tomuto usnesení žádný vliv mít nemůže. Pro vady odvolání, na které soud odvolatele neupozornil nebo pro které mu nepodal konkrétní poučení o způsobu jejich odstranění, odvolací řízení zastavit nelze. Maří-li odvolatel řádný průběh odvolacího řízení tím, že odvolání řádně nedoplní (neodůvodní je), lze takový postup - vzniknou-li v jeho důsledku ostatním účastníkům zvýšené náklady (např. tím, že odvolací argumenty přednese odvolatel ústně až u odvolacího jednání, které bude následně odročeno proto, aby druhá strana sporu měla možnost na odvolací námitky v přiměřeném časovém rámci reagovat) - postihnout rozhodnutím ve smyslu § 147 odst. 1 o.s.ř., nikoli zastavením odvolacího řízení.

I. Zaměstnanci, jenž pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci v podzemí dolu, a který byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden z této práce na jinou, ještě méně placenou práci na povrchu dolu, nebo se kterým byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice rozvázán pracovní poměr, přísluší i po tomto převedení (rozvázání pracovního poměru) náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na jinou práci, provedenému z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), ledaže by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnanec byl převeden pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na práci na povrchu dolu (byl s ním rozvázán pracovní poměr), popřípadě že uplynula doba stanovené nejvyšší přípustné expozice pro práci, kterou vykonával před vznikem škody (před onemocněním nemocí z povolání), nemá sama o sobě za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání a nepředstavuje ani změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. II. Výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují nižší výdělky než dosud, stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. III. Zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). IV. Dosáhne-li poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vyšší výdělek, než kolik činí jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni, v němž přestal konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosavadní práci, popřípadě než kolik činí jeho průměrný výdělek, upravený podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, jde o podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.