Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Rozhodne-li předseda senátu, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, pak v případě, že chtějí svá práva v tomto řízení vykonávat, musí si společného zmocněnce zvolit sami. Nejde proto o ustanovení zmocněnce poškozeného ve smyslu § 51a tr. ř. a stát není povinen hradit náklady zmocněnce podle § 151 tr. ř.

Jen na základě skutečnosti, že obviněný je držitelem diplomatického pasu, který mu byl vydán příslušnými orgány cizího státu, nelze dovodit existenci podmínek stanovených Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích (uveřejněna pod č. 157/1964 Sb.), při jejichž splnění se jedná o osobu, která na území České republiky požívá diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva (čl. 31 citované Vídeňské úmluvy), takže by byla z tohoto důvodu vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst. 1 tr. ř. a její trestní stíhání by tudíž bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§ 39 obč. zák.). Právní úkon týkající se zástavy není neplatný jen proto, že zástavní dlužník při jeho uzavření porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 151e odst. 2 (nyní § 163 odst. 1) obč. zák. Porušil-li zástavní dlužník tuto povinnost zaviněně, odpovídá zástavnímu věřiteli za škodu, která mu tím vznikla (§ 420 obč. zák.). Zástavní věřitel může kromě náhrady škody též požadovat po dlužníku, aby doplnil zajištění pohledávky, jestliže zástava ztratila na ceně tak, že se zajištění pohledávky prostřednictvím zástavního práva stalo nedostatečným (§ 151e odst. 3, nyní § 163 odst. 2 obč. zák.).

K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dlužník se bezdůvodně obohatil, jelikož za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.), musí v době plnění trvat jeho dluh. Jestliže jiný subjekt plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, šlo o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), které je dlužníkův věřitel povinen vydat tomu, kdo plnil. Dluh zanikne splněním jen tehdy, plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele. Plní-li dlužník dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, které takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele. Sazba odměny za řízení v jednom stupni počítaná podle § 3 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů se ve smyslu § 16 odst. 2 této vyhlášky zaokrouhluje na celé desetikoruny nahoru ještě před jejím snížením ve smyslu § 18 odst. 1 vyhlášky.

Podmínkou pro to, aby orgán rozhodující o vazbě mohl přijmout záruku za další chování obviněného ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř., je schopnost osoby nabízející její převzetí účinně ovlivňovat obviněného a jeho chování. Taková schopnost je podmíněna existencí určitého vztahu (např. rodinného, pracovního) mezi těmito dvěma osobami. S ohledem na své procesní postavení však nemůže být takovou osobou obhájce obviněného.

Spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484 obč. zák.); postup podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. není v takovém případě možný.

Není možné, aby u téže osoby byla současně vykonávána ústavní i ochranná výchova. Byla-li nezletilému (mladistvému) prodloužena ochranná výchova na dobu po dovršení jeho osmnáctého roku (§ 85 odst. 3 tr. zák.), nelze pro totéž období vyhovět návrhu na prodloužení ústavní výchovy.