Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Závěr, že kupní smlouva, kterou dlužník prodal sporné nemovitosti kupujícímu, je zkracujícím právním úkonem dlužníka, nelze učinit jen na základě prostého konstatování, že ze sjednané (formálně ekvivalentní) kupní ceny zaplatil kupující pouze její část.

Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.

Žalobou podanou podle ustanovení § 42a obč. zák. nelze úspěšně odporovat dohodě o zúžení společného jmění manželů, jejíž právní bezúčinnost nastala podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. Věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě smlouvy o zúžení společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost smlouvy podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu.

O právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, nebo který dlužník učinil ve prospěch této osoby ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., jde tehdy, jestliže dlužník a druhá strana byli v postavení osob sobě navzájem blízkých v době, kdy byl právní úkon učiněn.

Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 42a obč. zák.

Odpůrčí nárok podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 nelze uplatnit tím, že správce konkursní podstaty úpadce sepíše majetek, jenž v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z dlužníkova majetku, do konkursní podstaty. K prosazení tohoto nároku slouží odpůrčí žaloba. Zakládaná akciová společnost má z hlediska oprávněnosti držby věcí odvíjející se od vkladu těchto věcí do jejího majetku, stejnou víru (dobrou či zlou) jako tu, kterou byli při vložení těchto věcí nadáni její jediní zakladatelé.

Právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu.

 Jestliže dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.

 Užití ustanovení § 39 obč. zák. o tom, že právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům, je absolutně neplatný, není pro obchodní závazkové vztahy vyloučeno úpravou obsaženou v ustanovení § 265 obch. zák.

Z toho, že právní úkon je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.), nelze bez dalšího usuzovat, že se ve smyslu § 39 obč. zák. příčí dobrým mravům.

O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada.