Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2009, sp. zn. 29 Odo 788/2006, ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.788.2006.1

V rozsahu, v němž se žalobkyně (K., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně L., a. s. /dále též jen „druhá úpadkyně“/) domáhala vůči žalovanému (Ing. J. C., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M., s. r. o.) vyloučení dalších movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty první úpadkyně, konkrétně čelní brusky na dřevo, tovární typ DZTAs 63, rok výroby 1989, výrobní číslo 3148, a rámové pily na kov, tovární typ OH 253, rok výroby 1985, výrobní číslo 8512432, soud žalobu zamítl (bod II. výroku).

Vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty první úpadkyně odůvodnil soud – cituje ustanovení § 16 odst. 1 a § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a ustanovení § 42a a § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – tím, že žalovaný neměl důvod nemovitosti sepsat do konkursní podstaty první úpadkyně.

Zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že vlastnicí nemovitostí je (na základě kupní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1999 mezi pozdější první úpadkyní jako prodávající a pozdější druhou úpadkyní jako kupující – dále též jen „kupní smlouva“) druhá úpadkyně. Žalovaný pak odůvodňoval soupis nemovitostí do konkursní podstaty první úpadkyně tím, že kupní smlouvě odporoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 ZKV.

Poté, co soud zjistil, že řízení o odpůrčí žalobě žalovaného (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 Cm 7/2002) bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, uzavřel, že v intencích ustanovení § 16 odst. 1 ZKV, ve spojení s ustanovením § 42a obč. zák., nebylo nikdy soudem určeno, že kupní smlouva je (vůči věřitelům první úpadkyně) neúčinná.

K tvrzení žalovaného, že postačuje namítnout neúčinnost v řízení o vylučovací žalobě, soud uvedl, že žalovaný zaměňuje institut odporovatelnosti právním úkonům, upravený v ustanovení § 16 ZKV a § 42a obč. zák., s institutem neúčinnosti právního úkonu ex lege ve smyslu § 15 odst. 1 ZKV (o který v řízení – se zřetelem k době uzavření kupní smlouvy – nejde, jelikož návrh na prohlášení konkursu na majetek první úpadkyně byl podán 21. 11. 2000). Žalovaný tedy mohl dosáhnout neúčinnosti kupní smlouvy jen tím, že by jí odporoval v souladu s ustanovením § 16 ZKV, ve spojení s ustanovením § 42a obč. zák., což se nestalo.

K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně nemovitostí (první výrok); ohledně movitých věcí vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušil, stejně jako závislý výrok o nákladech řízení, věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, konstatuje rovněž, že jinak zůstává rozsudek nedotčen (druhý výrok).

K potvrzujícímu výroku ve věci samé odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 6 odst. 3, § 15, § 16 a § 19 ZKV a na ustanovení § 42a obč. zák. – uvedl, že v řízení o vyloučení nemovitostí postupem podle § 19 ZKV nemůže soud řešit jako předběžnou otázku neúčinnosti právních úkonů z důvodů uvedených v § 42a obč. zák.; na rozdíl od neúčinnosti uvedené v § 15 ZKV totiž nejde o neúčinnost zákonnou, nýbrž o neúčinnost, která musí být určena soudem v řízení na základě žaloby o určení neúčinnosti právních úkonů (což není spor vyvolaný konkursem).

Jestliže žalovaný nepodal žalobu dle ustanovení § 16 ZKV (za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák.) a nebylo-li tedy příslušným soudem rozhodnuto že tento právní úkon (míněna kupní smlouva) je vůči němu právně neúčinný, nelze uvedenou smlouvu považovat za neúčinnou. Správce konkursní podstaty tak neměl důvod zapsat nemovitosti – ve smyslu § 6 odst. 3 ZKV – do konkursní podstaty a soud prvního stupně proto rozhodl správně, jestliže nemovitosti vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty první úpadkyně. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zamítl vylučovací žalobu ve zbývající části, konkrétně ohledně požadavku na vyloučení 1) pily rámové – katru na dřevo, tovární typ Esterer a 2) pily kotoučové, dvoustranné, omítací, tovární typ DPPA II-50, rok výroby 1985, výrobní číslo 53706.

Soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala vlastnictví druhé úpadkyně k movitým věcem a nesvědčí jí proto právo, jež by ji opravňovalo k podání vylučovací žaloby.

K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že co do movitých věcí žalobkyně ve sporu není aktivně věcně legitimována, neboť neprokázala vlastnictví druhé úpadkyně.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2005 podal dovolání žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčené části zrušil a potud věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání opírá dovolatel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (jež podle jeho přesvědčení odporuje spravedlnosti, schvaluje nepoctivé jednání zákonem výslovně nedovolené a odvolává se na údajné procesní pochybení při zahrnování věcí do konkursní podstaty), s tím, že to je v rozporu s hmotným právem a popírá účel a cíl zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolání je podle dovolatele důvodné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jelikož odmítnutí námitky neúčinnosti právního úkonu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jelikož soud věc nesprávně posoudil po stránce právní, neboť nemůže poskytnout ochranu výkonu práv, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Dovolatel nejprve poukazuje na osobní propojení první a druhé úpadkyně prostřednictvím Ing. Č., s tím, že po založení druhé úpadkyně byl majetek první úpadkyně převeden na druhou úpadkyni, čímž první úpadkyně přišla o schopnost splácet dluhy.

Soudům pak vytýká, že se nezabývaly hmotnou stránkou věci a vždy hledaly důvod proč „nesoudit“. Potud – poukazuje na fotokopie listin, jež připojil k dovolání – uvádí, že krajský soud, poté co 14. 2. 2002 obdržel jeho žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy (dále též jen „odpůrčí žaloba“), vydal po více než roční nečinnosti dne 26. 5. 2003 usnesení o tom, že nejde o incidenční spor a že odpůrčí žalobu postupuje vrchnímu soudu. Po dalším půl roce vydal krajský soud dne 4. 2. 2002 usnesení, v němž sděluje, že odpůrčí žaloba je na zamítnutí, neboť správci konkursní podstaty ohledně ní nesvědčí naléhavý právní zájem, má-li věc zahrnutu v konkursní podstatě, s tím, že námitku „ukracujícího“ úkonu může s úspěchem použít ve vylučovací žalobě.

Dovolatel pak – s přihlédnutím k tomu, že vylučovací žalobu měl řešit konkursní soud – bral poskytnuté poučení jako pokyn vydaný ve smyslu § 12 odst. 2 ZKV a odpůrčí žalobu „stáhl“ podáním z 15. 2. 2004, s tím, že namítanou odporovatelnost dle § 42a obč. zák. „ponechává uplatněnu“ pro probíhající spor o vyloučení věcí z konkursní podstaty.

„Konkursní soud“ rozhodoval o sporech souvisejících s konkursním řízením do rozhodnutí Ústavního soudu o možné podjatosti konkursního soudce v incidenčních sporech a věc nakonec řešil „Krajský kauzální soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec“, jenž byl jiného názoru než „Krajský konkursní soud v Ústí nad Labem“ a aniž se námitkou neúčinnosti právního úkonu zabýval, rozhodl, že správce konkursní podstaty mohl věc zahrnout pouze na základě rozhodnutí soudu v řízení o odpůrčí žalobě.

V souvislosti se zrušujícím výrokem napadeného rozhodnutí ohledně movitých věcí dovolatel uvádí, že potvrdí-li se pochybnosti odvolacího soudu o vlastnictví první úpadkyně k movitým věcem (jež byly důvodem zrušujícího výroku), pak druhá úpadkyně nemohla platně nabýt ani nemovitosti; byla totiž založena v rozporu se zákonem a „je na likvidaci“ z titulu absolutně neplatného právního úkonu pro nedodržení podmínky vzniku akciových společností. „Ukracující“ úkony druhé úpadkyně tak nemohly vyvolat právní následky vůči věřitelům první úpadkyně. Minimálně toto pochybení tak podle dovolatele nemělo být vykládáno k tíži věřitelů první úpadkyně.

Ztotožní-li se Nejvyšší soud s názorem dovolatele, že „incidenční spor je sporem připadajícím ke konkursnímu řízení, které nemůže být bez jeho vyřešení uzavřeno“, pak napadené rozhodnutí ohledně potvrzujícího výroku postrádá – dle dovolatelova mínění – náležité zdůvodnění. Potud dovolatel odkazuje na str. 3 odst. 3 odůvodnění, kde se v textu v závorkách uvádí, že nejde o incidenční žalobu; tím měl podle něj soud nepochybně na mysli „nestavění lhůt“ a tudíž i „zdůvodnitelné, proč se nemůže zabývat námitkou neúčinnosti propadu práva“.

Podle dovolatele soud ve sporu nedodržel podmínku „vyvažující spravedlnosti“. Přiznal-li totiž žalující straně žalobní nárok z titulu neodůvodněného zahrnutí věci do konkursní podstaty první úpadkyně pro absenci odpůrčí žaloby tím i pro nedodržení postupu dle § 42a obč. zák., měl se z hlediska „vyvažující spravedlnosti“ zabývat i námitkou žalované strany, o předchozím neodůvodněném vyvedení věcí z majetku první úpadkyně, kterým došlo k ukrácení věřitelů.

Věc byla odňata první úpadkyni a přijata druhou úpadkyní proti právní zásadě, správce konkursní podstaty (dovolatel) pak věc odňal druhé úpadkyni a vrátil ji první úpadkyni proti právní zásadě. Soud by proto měl měřit oběma stranám stejně, hledat právo a přitom dbát o to, aby neposkytl ochranu tomu, co zákon sám výslovně zakazuje (potud dovolatel odkazuje na ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a na ustanovení § 3 a § 39 obč. zák.).

Dovolatel je též přesvědčen, že soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Krajský soud mu totiž nejprve v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání vydal pokyn ke stažení odpůrčí žaloby podané podle § 42a obč. zák. (s tím, že mu nesvědčí naléhavý právní zájem, zahrnul-li již věc do konkursní podstaty a že neúčinnost lze úspěšně uplatnit námitkou v souběžně probíhajícím řízení o vylučovací žalobě, vedeném mezi týmiž účastníky), později ovšem týž soud ani neprojevil snahu se s takovým pokynem a opačným názorem vypořádat a rozhodl o vyloučení věcí z konkursní podstaty ke škodě konkursních věřitelů. Soud nesprávně posoudil věc podle jediného jím nalezeného místa v zákoně a nepřihlížel k zákonu jako celku. Přitom dle dovolatele „nemá žádný rozumový výklad práva, aby opatření konkursního soudu, sledující nezmaření uspokojení věřitelů, bylo pod záminkou zužujícího výkladu práva zvráceno v jejich neprospěch“.

Dlužník – pokračuje dovolatel – dostává soudní ochranu před věřiteli nad věcí, kterou nabyl protiprávně. Jeho předchozí protizákonný postup při nabývání vlastnictví je pod ochranou zákona, zatímco následný postup správce konkursní podstaty při vrácení ušlého majetku, konající se pod dohledem a s doporučením soudu, nikoliv.

Správce konkursní podstaty se řídí pokyny konkursního soudu směřujícími k dosažení účelu a cíle konkursu. „Kauzální soud“ pak ponechal stranou veškerá předchozí jednání osob jednajících za úpadce, kterými byly opakovaně porušovány zákony za účelem ukrácení věřitelů, upřednostňování věřitele, zašantročení majetku, porušování povinností při správě cizího majetku, nedovolené manipulace s cizím majetkem a porušení zákazu konkurence. Zakladatel a majitel obou úpadkyň porušil zákon o konkursu a vyrovnání, jelikož v roce 1998, kdy se první úpadkyně ocitla v úpadku ve formě předlužení a insolvence, nepodal včas návrh na konkurs a nehodlal včas předat ani účetnictví první úpadkyně. Obchodní zákoník porušil tím, že založil novou firmu na základě fingovaného právního úkonu a vložil do jejího základního kapitálu majetek, který jako zakladatel nevlastnil. Druhou úpadkyni založil se shodným předmětem činnosti a výrobní zařízení a prostory nacházející se v sídle první úpadkyně bezprecedentně na nově vytvořenou právnickou osobu, přičemž byl jednatelem první úpadkyně a zároveň předsedou představenstva druhé úpadkyně, neoprávněně použil účelový úvěr první úpadkyně a pozastavil platby věřitelům. Účelově a vědomě vytvořil novou právnickou osobu (tzv. zástavního dlužníka odlišného od dlužníka osobního), aby dosáhl pro sebe majetkového prospěchu a obešel zákon o konkursu a vyrovnání.

Podle dovolatele odporuje morálce i logice, aby předchozí nepoctivé jednání a nezákonné přisvojení si cizí věci bylo požehnáno rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem a vyvedení věcí z majetku první úpadkyně později zdůvodněnou údajnou irelevantností zahrnutí věci do konkursní podstaty, věci o které soud předtím rozhodl předběžným opatřením, a v situaci, kdy soud dal správci konkursní podstaty pokyn ke stažení odpůrčí žaloby.

Dovolatel má za to, že nelze připustit, aby jeden a týž soud v mimoodvolacím řízení nerespektoval podstatu věci a svá rozhodnutí a v samotném důsledku poškozoval věřitele. Věc byla zahrnuta do konkursní podstaty na základě podané odpůrčí žaloby a předběžného opatření o přechodu práva nakládat s majetkem z odporovatelného úkonu na správce konkursní podstaty. Proti předběžnému opatření se druhá úpadkyně neodvolala; kdyby tak učinila a dosáhla jeho zrušení, nebylo by ani vylučovací žaloby a zůstala by aktivní odpůrčí žaloba. Souběžná žaloba – míní dovolatel – konzumuje konkurenční žalobu a záleží na tom, kdo má (ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.) naléhavější právní zájem na žalobě. Podle dovolatele šlo v případě předběžného opatření o přípustnou výjimku z práva, když nakládání s věcí přešlo na správce konkursní podstaty soudním rozhodnutím o zatímním uspořádání majetkových poměrů, s cílem nezmařit uspokojení věřitelů.

Jeden ze dvou soudců krajského soudu se podle dovolatele dopustil omylu (buď konkursní soud, který mu dal pokyn ke stažení odpůrčí žaloby, anebo „kauzální soud“, který rozhodl o vyloučení věci v důsledku stažení odpůrčí žaloby). Dovolatel v této souvislosti tvrdí, že jde o „zásah vyšší moci“, neboť v případě, že by pokynu soudu neuposlechl, byl by odvolán; tak by se dělo do té doby, než by správce konkursní podstaty uposlechl ku škodě věřitelů, leč byl by bez viny, když škodu způsobuje ten, kdo ji nařizuje a nikoli ten, kdo musí uposlechnout.

Dovolatel tvrdí, že dle doporučení soudu věc posoudil z hlediska postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení, jako osoba, která se při výkonu funkce řídí pokyny konkursního soudu a zákonem a jemuž může konkursní soud udělit pokyny při své dohlédací činnosti. Dovolatel rovněž tvrdí, že pokyn soudu dále posoudil z hlediska „zákonitosti“ postupů a zjistil, že požadavek soudu o stažení odpůrčí žaloby lze přirovnat k postupu podle § 235e odst. 3 o. s. ř. Pokyn ke stažení věci, sledující, aby o téže věci neprobíhalo u soudu jiné řízení, rovněž není v rozporu se zákonem, ba naopak je „v některých souvislostech“ podporován jako zákonná překážka ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř., byť lze v rámci hospodárnosti poukázat i spojení věcí podle § 112 o. s. ř. „Zdůvodnění soudu“ o možnosti použít námitku neúčinnosti právního úkonu v jiném sporu o stejné věci je „zákonem povolená popírající procesní forma žalovaného podle § 97 o. s. ř. (potud dovolatel odkazuje na dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1995 /dále též jen „Steinerův komentář“/ a výklad tam podaný /na straně 109/ k § 16 ZKV).

Dovolatel pak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neúčinnost právního úkonu prohlášená soudem „není incidenční ke konkursnímu řízení“.

Dovolatel se vyslovuje i k případné námitce promlčení nebo „propadu“ lhůty k uplatnění práva v řízení o prohlášení neúčinnosti právního úkonu. Uvádí, že u „propadu“ práva zákon předpokládá výslovné uvedení v zákoně, přičemž toto ustanovení (zjevně míněno ustanovení § 42a obč. zák.) se do občanského zákoníku dostalo ze zákona o konkursu a vyrovnání. Vzhledem k tomu je pro prekluzi či promlčení tohoto práva rozhodující datum prohlášení konkursu na majetek dlužníka soudem (v této souvislosti dovolatel opět odkazuje na Steinerův komentář a výklad tam podaný /na straně 107/ k § 15 ZKV).

Konečně dovolatel uzavírá, že již v římském právu platilo, že „věc je naše, máme-li držíce věc exepci (výjimka, předběžné opatření) nebo pozbyvše věc, žalobu na její opětovné vydání“. Správce konkursní podstaty má pro opětovné nabytí k dispozici žalobu na obnovu řízení o neúčinnosti nebo novou odpůrčí žalobu, žalobu na neplatnost založení druhé úpadkyně a právo domáhat se vyloučení věci z konkursní podstaty druhé úpadkyně, s tím, že je-li z majetku dlužníka něco odebráno, jsou věřitelé zkráceni, což správce ani soud nemohou „za žádnou cenu dopustit“.

Žalobkyně ve vyjádření má dovolání za nepřípustné a nedůvodné, navrhujíc jeho zamítnutí. Konkrétně uvádí, že v dovolání není specifikováno, v čem spatřuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V řízení nebyla řešena žádná otázka, která by dosud nebyla judikaturou řešena nebo byla rozhodována rozdílně. Dovolatel pak opakuje tvrzení, s nimiž se beze zbytku vypořádaly soudy nižších stupňů.

Vytýká-li dovolatel konkursnímu soudu pochybení, jež ho vedla ke zpětvzetí odpůrčí žaloby, poukazuje podle žalobkyně na své vlastní chyby. Podle mínění žalobkyně upustil dovolatel od odpůrčí žaloby proto, že si uvědomil, že žaloba postrádá základní náležitosti, nespecifikuje pohledávky, které měly být ohroženy, ani jejich výši a už vůbec ne to, zda jde o pohledávky vymahatelné. Odpůrčí námitky vznesené v průběhu řízení o vylučovací žalobě by musely být podány ve tříleté prekluzívní lhůtě. Rozsudek o odpůrčí žalobě pak má konstitutivní povahu, z čehož plyne, že předmět odpůrčího nároku nemůže být součástí konkursních aktiv od počátku konkursu a stává se jimi teprve od okamžiku úspěšného uplatnění. Dovolatel tak nemovitosti zahrnul do konkursní podstaty neoprávněně, bez právního důvodu, přičemž taková možnost ze zákona neplyne. Jestliže tedy dovolatel úspěšně neodporoval právnímu úkonu, na jehož základě žalobkyně věci nabyla, nebyl oprávněn je zahrnout do konkursní podstaty; o vlastnictví totiž v té době žádné nejasnosti nebyly. Dovolatel pak podle žalobkyně opomenul dodat, že druhá úpadkyně převzala nemovitosti zatížené zástavním právem třetí osoby, která se do konkursu vedeného na majetek druhé úpadkyně přihlásila s právem na oddělené uspokojení. Spravedlnost, které se dovolává, by tak znamenala nespravedlnost pro odděleného věřitele, jemuž by se ze zpeněžení zástavy ničeho nedostalo.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2006 podala dovolání žalobkyně. Dovolání má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že žalovaný zahrnul věci do konkursní podstaty první úpadkyně oprávněně proto, že se nacházely v jejím sídle. Dále uvádí, že důvodem pro vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty nemusí být vždy jen vlastnické právo vylučovatele, když žalobou lze řešit i spor o „silnější“ právo. Přitom uzavírá, že zatímco ona prokázala minimálně držbu věcí, žalovaný neprokázal své vlastnické právo a netvrdil a neprokazoval ani právo jiné (tím spíše ne „silnější“). Za daného skutkového stavu proto mělo být žalobě vyhověno.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout.