Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Pravomoc soudu členského státu Evropského společenství ve věci výkonu rozhodnutí je dána místem skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení; výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy kde povinný má (může mít) postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného [článek 22 bod 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech].

Pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším.

Zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000 a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím (tj. zejména prodejem, koupí či směnou) těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Usnesení, kterým soud nařídí předběžné opatření, kterým zakáže Středisku cenných papírů provádět úkony směřující k převodu cenných papírů vedených na účtech obchodníka s cennými papíry a bance nakládat s peněžními prostředky ze zákaznických účtů a neprovádět jakékoliv úkony směřující k převodu cenných papírů, které ji svěřil obchodník s cennými papíry do úschovy, je rozhodnutím soudu přímo souvisejícím s finanční situací obchodníka s cennými papíry, které má za následek, že zákazníci nemohou vůči tomuto obchodníkovi účinně uplatňovat své nároky (§ 81c odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000). Existuje-li více důvodů vzniku povinnosti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry vyplatit zákazníkům náhradu, zakládá právo zákazníků na plnění z Garančního fondu ten z nich, který nastal nejdříve. V rozsahu částky, kterou Garanční fond vyplatí (má vyplatit) jako náhradu za majetek, který je možné z konkursní podstaty vyloučit na základě žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, vstupuje Garanční fond i do práv zákazníka jako vylučovatele, a je tudíž i aktivně věcně legitimován k podání vylučovací žaloby. Ohledně zákaznického majetku, který zákazníkovi může a má být vydán a který správce konkursní podstaty obchodníka s cennými papíry do konkursní podstaty správně nesepsal, vylučovací žalobu podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů vůbec podat nelze (chybí předpoklad jeho soupisu). Lhůta uvedená v § 81c odst. 10 č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000 je lhůtou, ve které je náhrada z Garančního fondu splatná. Předcházejí-li skutkové okolnosti sporu přistoupení státu k Evropské unii, nemá Evropský soudní dvůr pravomoc k výkladu směrnice Evropského společenství.

Za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím stavebního úřadu vydaným ve stavebním řízení odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. stát, a nikoliv obec.

Při rozhodování o tom, zda se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil (§ 60 odst. 1 tr. zák. a § 330 odst. 1 tr. ř.), v případech, ve kterých byla odsouzenému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu, musí soud zkoumat schopnosti a možnosti odsouzeného tuto povinnost splnit z pohledu jeho majetkových, osobních a zdravotních poměrů, neboť je vždy třeba zjistit, zda k jejímu nesplnění došlo ze strany odsouzeného zaviněně nebo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr. ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci.

Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení. Pozdější doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému po uplynutí této lhůty poté, co pominuly důvody konání řízení proti uprchlému (např. v souvislosti s jeho oprávněním podle § 306a odst. 2 tr. ř.), nemá na její běh již žádný vliv. 

Jestliže obhájce má za to, že se proti obviněnému konalo řízení jako proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení či veřejném zasedání odvolacího soudu, může podat dovolání s tím, že uvedená skutečnost zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

I. Vztah mezi pachatelem trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. a týranou osobou je vymezen jako péče nebo výchova, takže může vzniknout též jen fakticky, tj. neformálně na podkladě byť konkludentní dohody. Konkrétní způsob svěření týrané osoby pachateli není zákonným znakem uvedeného trestného činu, proto k naplnění jeho skutkové podstaty není nutné, aby tu byl nějaký zvláštní akt, jímž by týraná osoba byla výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Není tedy vyloučeno, aby pachatelem tohoto trestného činu byl druh matky nezletilých dětí, který není jejich otcem, ale žije i s nimi ve společné domácnosti, což se z jeho strany projevuje např. v hrazení potřeb nezletilých dětí a v uplatňování výchovných opatření vůči nim, a to bez ohledu na neexistenci výslovné dohody s matkou nezletilých dětí. II. Účelem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé. Proto uvedený dovolací důvod není naplněn v souvislosti s opatřením znaleckého důkazu tehdy, jestliže měl znalec při zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické dětské psychologie, sice k dispozici např. úřední záznamy o podaných vysvětleních vyšetřovaných dětí, učiněných v době před zahájením trestního stíhání, ale pokud takto získané poznatky nehrály žádnou podstatnou roli pro podání znaleckého posudku, neboť znalec vycházel především z poznatků jím osobně provedeného vyšetření těchto dětí a poznatky plynoucí z úředních záznamů se pak nedostaly ani do rozporu s obsahem dokazování (zejména s výpověďmi svědků) provedeného v době, kdy obviněný již měl obhájce, přičemž důkaz znaleckým posudkem byl proveden ve stadiu, kdy obviněný měl obhájce a mohl se jak on sám, tak jeho obhájce vyjádřit k znaleckému posudku.