Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Princip specializace soudců (soudních oddělení) v insolvenčním řízení na agendu reorganizací (jako způsobu řešení dlužníkova úpadku) je možné ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů promítnout do rozvrhu práce jedině tak, že věci budou do příslušného oddělení rozděleny podle hledisek určitelných ke dni zahájení insolvenčního řízení (např. podle toho, zda byl návrh na reorganizaci podán spolu s insolvenčním návrhem, popřípadě podle kritérií stanovených v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona).

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy na náklady tohoto řízení insolvenčním navrhovatelem, není přípustné.

V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný (§ 104 odst. 4 insolvenčního zákona), povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem (§ 104 odst. 1 insolvenčního zákona) řádně nesplnil. Lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí insolvenčního návrhu v § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je lhůtou pořádkovou.

Usnesení, kterým insolvenční soud rozhoduje podle ustanovení § 54 insolvenčního zákona o návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů, která si vyhradila (na úkor věřitelského výboru) právo rozhodovat o otázkách v usnesení vymezených, není pro účely posouzení přípustnosti dovolání usnesením ve věci samé.

Při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 insolvenčního zákona, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání. Smluvní závazek věřitele nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka (§ 525 odst. 2 obč. zák.), se v případě, že dlužník udělí věřiteli (postupiteli) souhlas s postoupením pohledávky nebo její části na konkrétního nabyvatele pohledávky nebo její části (postupníka), nepřenáší (postoupením) na postupníka. Postupník, který se rozhodne takto nabytou pohledávku nebo její část dále postoupit, není již vázán ujednáním o zákazu postoupení pohledávky obsaženým ve smlouvě uzavřené mezi původním věřitelem (prvním postupitelem) a dlužníkem. Požádá-li původní věřitel, který se s dlužníkem dohodl, že pohledávku nepostoupí jiné osobě bez souhlasu dlužníka, aby mu dlužník udělil souhlas s postoupením pohledávky, není vyloučeno, aby dlužník podmínil udělení souhlasu (vymezil podmínky, za nichž souhlas uděluje) tím, že závazek nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka převezme smlouvou o postoupení pohledávky i nový nabyvatel pohledávky (postupník). Jestliže původní věřitel (první postupitel) podmínky takto uděleného souhlasu nedodrží (a postupník závazek, že pohledávku nepostoupí jiné osobě bez souhlasu dlužníka smluvně nepřevezme), má to za následek neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák., tedy proto, že souhlas k tomu, aby pohledávka byla postoupena bez dalšího (bezpodmínečně), nebyl dán.

Usnesení jímž insolvenční soud nařizuje předběžné opatření podle § 113 insolvenčního zákona, musí být vždy odůvodněno

Usnesení, jímž insolvenční soud odmítá dlužnický insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, není usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, že dlužník takový návrh (na povolení oddlužení) podal spolu s insolvenčním návrhem. 

Z konstrukce § 395 insolvenčního zákona plyne, že úprava obsažená v § 395 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona směřuje proti návrhům na povolení oddlužení opakovaně podaným touž osobou (po předchozím odmítnutí jejího prvního návrhu na povolení oddlužení) v rámci jednoho a téhož insolvenčního řízení. 

U insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. 

U insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků. 

Dlužník, který označením bodu 21 ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat „návrh na povolení oddlužení“ zároveň jako „insolvenční návrh“ a který současně rezignuje na uvedení („popis“) jakýchkoliv „rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek“, předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. 

Obsahuje-li insolvenční návrh dlužníka, který není podnikatelem, všechny zákonem předepsané náležitosti, musí být projednán i tehdy, odmítne-li insolvenční soud návrh na povolení oddlužení. Odmítnutím návrhu na povolení oddlužení nekončí insolvenčním řízení.