Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.

Objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. bylo možno naplnit více rovnocennými alternativními formami jednání, které byly významné pro tentýž následek. Pokud se pachatel snažil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutit poškozenou k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, půjde jen o jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. i v případě, když vykonal s poškozenou pohlavní styk obdobný souloži (např. orální styk), zatímco k uskutečnění zamýšlené soulože s poškozenou nedošlo. V takovém případě je vyloučeno posoudit jednání pachatele jako trestný čin znásilnění dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, pak v případě, že se jedno z jednání pachatele v rámci těchto alternativ dostane jen do stadia pokusu, bude v poměru subsidiarity k jinému jednání pachatele, jímž byl dokonán trestný čin v jiné alternativě téže skutkové podstaty.

I. Za situace, kdy byl čin spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trestní řízení se vedlo zčásti v době před účinností nového trestního zákoníku (do 1. 1. 2010) a bylo skončeno až za účinnosti trestního zákoníku, tj. po 1. 1. 2010, přičemž ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější právní posouzení činu podle trestního zákoníku, tak se podle nové právní úpravy z § 34 odst. 1 tr. zákoníku odvozená délka promlčecí doby (která je přitom kratší než podle předchozí úpravy v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák.) uplatní toliko do budoucnosti, tzn. pouze ve vztahu k době, která běží od účinnosti nového trestního zákoníku, resp. od poslední skutečnosti přerušující běh promlčecí doby podle dřívějšího ustanovení § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. 

Účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2011 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) b) tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.). 

II. Pro počátek běhu promlčecí doby (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku) je u pokusu trestného činu rozhodný okamžik, kdy pachatel ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 

V případě, že tzv. nepřímý pachatel k provedení činu, který zůstal ve stadiu pokusu, užil jiné osoby ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 tr. zákoníku, tak je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání ze strany této osoby (tzv. živého nástroje).

Samotné pěstování rostliny konopí (rod Cannabis), kterou zvláštní zákon považuje za omamnou látku ve smyslu § 195 odst. 1 tr. zák., nelze zároveň ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky podle § 187 tr. zák. O výrobu (resp. některou její fázi) by mohlo jít jedině v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). Protože zákon požaduje, aby pachatel takovou látku vyrobil, bylo by možno případy, kdy pěstování rostliny konopí sice směřovalo k uskutečnění výroby, avšak z určitých důvodů k ní nedošlo, podle okolností posoudit jako pokus (§ 8 odst. 1 tr. zák.), eventuálně přípravu (§ 7 odst. 1 tr. zák.) trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. Poněvadž rostlina konopí (rod Cannabis) je již sama o sobě omamnou látkou (SEZNAM IV, příloha č. 3 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), lze jejím neoprávněným vypěstováním (§ 24 písm. a/ citovaného zákona) pro vlastní potřebu v množství větším než malém naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Její neoprávněné vypěstování pro jiného je pak opatřením omamné látky jinému ve smyslu tohoto zákonného znaku uvedeného v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák.

K zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením § 8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák., které však také současně představuje i změnu jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku, tj. vyžaduje se, aby pachatel upustil od svého původního záměru. Proto se nemůže dovolávat zániku trestnosti takového pokusu pachatel, který bodl poškozeného nožem do oblasti břicha v úmyslu ho usmrtit a poté sice nepokračoval v dalších útocích proti tělu poškozeného, přivolal lékařskou pomoc a čin oznámil policii, avšak dával najevo, že chce, aby poškozený zemřel, přičemž k smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku náhodných okolností nezávislých na pachateli, tudíž neučinil vše, co bylo nutné k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.

I. Podvodné jednání prodávajícího spočívající v zamlčení podstatných skutečností není vyloučeno v souvislosti s prodejem bytu ani tehdy, když sice prodávající umožní kupujícímu (poškozenému) prohlídku prodávaného bytu, při níž ovšem objektivně nelze zjistit takové závažné vady (např. zdravotní závadnost bytu), pro které by ke koupi bytu nedošlo vůbec, anebo by se uskutečnila za odlišných podmínek, přičemž prodávající tyto skutečnosti poškozenému neuvede, popřípadě za účelem jejich zatajení učiní i zásah do určitých písemností příslušných orgánů státní správy (např. odstraní údaje o zdravotní závadnosti bytu obsažené ve sdělení příslušného stavebního úřadu). II. Jestliže úmysl pachatele trestného činu podvodu směřoval ke způsobení značné škody na cizím majetku, pak i v případě, že skutečně vzniklá škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nedosáhla značné škody (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je nutno takový čin za splnění dalších podmínek posoudit jako pokus trestného činu podvodu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný (srov. rozhodnutí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). III. Při zjišťování výše škody způsobené podvodným prodejem bytu (např. zamlčením podstatných skutečností vztahujících se k jeho stavu) v situaci, kdy pachatel měl skutečně v úmyslu převést byt na poškozeného, je třeba vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou této nemovitosti a její cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., za kterou se nemovitost s ohledem na její právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodává.

I. Protože objekt trestného činu ohrožování pohlavní nemocí podle § 226 tr. zák. je zúžen na ochranu života a zdraví jen před konkrétně vymezenou skupinou pohlavních chorob, jde o speciální skutkovou podstatu ve vztahu k trestnému činu šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák. II. Nemoc označovaná jako AIDS (syndrom získané imunodeficience) ani nosičství viru HIV nepatří mezi pohlavní nemoci, nýbrž jde o nakažlivou lidskou chorobu ve smyslu § 195 odst. 2 tr. zák. a přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 114/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto jednání pachatele, který si je vědom toho, že je tzv. HIV pozitivní, a nerespektuje předepsané bezpečnostní opatření při pohlavním styku (např. při něm nepoužívá ochranné prostředky), může vykazovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák., a nikoliv trestného činu ohrožování pohlavní nemocí podle § 226 tr. zák. III. I v případě, že se u poškozeného neprojevily konkrétní účinky nákazy virem HIV v podobě onemocnění AIDS, lze již s ohledem na specifický charakter a průběh tohoto onemocnění samotné nakažení virem HIV pokládat za jednání bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., spočívající ve vážné, delší dobu trvající poruše zdraví. Jednání pachatele, který tímto virem nakazil poškozeného, lze za splnění podmínek § 8 odst. 1 tr. zák. posoudit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák.