Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

Smyslem ust. § 41 a 42 tr. zák. je zpřísnění postihu těch pachatelů tr. činů, kteří svým jednáním splňují zákonné znaky, (§ 41 písm. a) nebo b) tr. zák.) přičemž jejich přísný postih je odůvodněn zájmem na ochraně spol. Tito pachatelé, vědomě dávají přednost páchání tr. činnosti, úmyslně ohrožují zájmy chráněné tr. zákonem a jsou si také plně vědomi škodlivých následků svého počínání. Takové pachatele je nutno odlišit od těch, kteří sice svým jednáním též naplňují znaky uvedené v § 41 písm. a) nebo b) tr. zák., avšak stupeň jejich zavinění je podstatně nižší. Je-li stupeň zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil požitím alkoholu nebo omamného prostředku, vyšší, pak zpravidla nebude možno dojít k závěru, že spáchal tr. čin jako zvlášť nebezpečný recidivista. Zpravidla však budou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, (§ 72 odst. 2 písm. a) tr. zák.) které je rovněž jedním z prostředků tr. zákona sloužících k ochraně spol.(§ 2 tr. zák.).

Jestliže pachatel, který byl potrestán pro úmyslný trestný čin jako mladistvý, páchá trestné činy téže povahy i po dovršení 18. roku věku, není vyloučeno, aby při hodnocení zvlášť nebezpečné recidivy se přihlíželo i k potrestání z doby, kdy byl ještě mladistvý, pokud tato okolnost v souvislosti s trestnými činy spáchanými po 18. roce věku, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Se zřetelem na hlediska uvedená v § 264 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen se při rozhodování o návrhu na výkon rozhodnutí zabývat tím, zda není navrhován výkon rozhodnutí způsobem zřejmě nevhodným.

Ustanovení zákona o rodině, která stanoví vyživovací povinnost rodiče, nezakládají nárok rodiče na vrácení částek vynaložených na výchovu a výživu dítěte. Smír, jehož obsahem by byl závazek k náhradě nákladů vynaložených v rámci zákonné vyživovací povinnosti, by byl neplatný.

K posouzení otázky bydliště ve smyslu § 88 písm. c) a § 103 o. s. ř. Skutečnost, že dítě bylo svěřeno do péče budoucích osvojitelů, nebo že došlo k podobnému jinému opatření dočasného charakteru, neodůvodňuje sama o sobě změnu bydliště. Při rozhodování o osvojení nelze prospěch dítěte posuzovat jen z hlediska hmotných podmínek a předpokladů, nýbrž především z hlediska záruk všestranného rozvoje dítěte, to je i rozvoje duševního a citového.

Právní úprava platná do 1. 4. 1964 neznala právo společného užívání družstevního bytu. Dnem 1. 4. 1964 mohlo takové právo vzniknout jen mezi manžely. Analogické použití ustanovení § 175 odst. 2 - § 177, § 178 o. z. není na místě, šlo-li o případ, kdy účastníci žili spolu jako druh a družka ve společné domácnosti a to ani v případě, že oba podali přihlášku za člena družstva.