Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování pracovních úrazů odchylné a mohou se i odchylně naplňovat. Nelze nárok na tuto náhradu rozložit na několik částí, pokud nenastanou nové skutečnosti. Poškozený má však právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku, vyplývajícího z odpovědnostního vztahu, a potom jeho zbytek. Vysloví-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí ( § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), musí také v odůvodnění rozsudku uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí konkrétní právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje.

Pro posouzení otázky, zda se v konkrétním případě náhrady škody na zdraví promítne do výpočtu náhrady za ztrátu výdělku zvýšené úsilí vynakládané poškozeným při překonávání zdravotních potíží jako následků úrazu (čímž dosahuje výdělku vyššího, než by mohl dosáhnout při běžném plnění svých pracovních povinností), je rozhodná ta skutečnost, zda zvýšené úsilí poškozeného ovlivňuje výši jeho výdělku, který je nebo by byl nižší než průměrný výdělek před vznikem škody. Není rozhodné, zda poškozený vykonává jinou práci než před úrazem, či nikoli. Poškozený může mít v důsledku poškození zdraví ztrátu na výdělku, i když se nezmění jeho pracovní zařazení, jestliže dosahuje pracovních výkonů nižších anebo sice stejných, ale při zvýšeném pracovním úsilí. V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, zatímco v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku (odškodnění tu přichází v úvahu, i kdyby ke snížení výdělku nedošlo).

Náhrada za ztrátu na výdělku nepřísluší pracovníkovi, který onemocněl nemocí z povolání uvedenou ve vyhlášce č. 75/1967 Sb., když pracovník nabyl schopnosti k výkonu práce odpovídající jeho kvalifikaci. Není tedy třeba, aby pracovník nabyl tu pracovní schopnost, kterou měl před zjištěním nemoci z povolání a kterou lze určit jen podle náplně tehdy vykonávané práce, případně i podle výše platu tehdy pobíraného.