Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák.

V případě nároku na náhradu škody na zdraví, jež vznikla v důsledku porušení povinnosti cestovní kanceláře poskytnout řádné plnění sjednané cestovní smlouvou, se prekluzivní lhůta podle § 852i odst. 2 obč. zák. neuplatní, neboť tato lhůta je stanovena pouze pro uplatnění nároku z odpovědnosti za nesplnění či vadné plnění závazků z cestovní smlouvy.

Při neúplné úpravě promlčení v zákoně č. 589/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2008), je nutno aplikovat ustanovení § 100 až § 114 obč. zák.Byl-li výkon rozhodnutí zastaven podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy k návrhu oprávněné, avšak pouze (a jedině) na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí, nelze takový případ kvalifikovat jako nedostatek „řádného pokračování v zahájeném řízení“ ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák.

Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.

Ustanovení § 345 odst. 1, 2 tr. zákoníku o trestném činu křivého obvinění obsahují dvě samostatné skutkové podstaty. V § 345 odst. 2 tr. zákoníku jde zároveň o skutkovou podstatu kvalifikovanou, která v sobě obsahuje i znaky uvedené v § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Je-li úmyslem pachatele přivodit trestní stíhání jiného, posoudí se jeho čin jen podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Znakem skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku není „úmysl přivodit jinému trestní stíhání“, a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel uvádí nepravdivé skutečnosti o tom, že jiná konkrétní osoba jednala tak, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu.

Přečin ohrožení pohlavní nemocí podle § 155 tr. zákoníku není trestným činem trvajícím, protože jeho zákonným znakem není udržování protiprávního stavu. Tento přečin je spáchán již tím, že z jednání pachatele vznikne jiné osobě nebezpečí, že onemocní pohlavní nemocí. Mnohost úmyslných útoků může při splnění dalších podmínek vést k závěru o pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku).

Kvalifikované formy úmyslu, tj. rozmysl a předchozí uvážení jako znaky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jsou pojmově vedle sebe neslučitelné, protože předchozí uvážení v sobě zahrnuje i to, co je podstatou rozmyslu, a proto nelze v právní větě výroku o vině tyto znaky použít současně. Rozmysl (reflexe) totiž představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad trestným jednáním než předchozí uvážení. Předchozí uvážení oproti rozmyslu předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán - předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu.