Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Pro splnění podmínky státního občanství osoby, jejíž odsouzení cizozemským soudem má být na základě návrhu Ministerstva spravedlnosti české republiky zapsáno do evidence Rejstříku trestů (§ 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů), je rozhodující stav v době rozhodování Nejvyššího soudu o tomto návrhu. Proto je nevýznamné, zda a jaké státní občanství měl odsouzený v době spáchání činu, popř. v době odsouzení cizozemským soudem.

I. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen “zákon”) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu. II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit ( § 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení. III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.

K účinkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o uznání rozsudku cizozemského soudu( § 384a tr.ř.) nebo o zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb.: Zákonný důsledek takových rozhodnutí záležející v tom, že se na odsouzení cizozemským soudem hledí jako na odsouzení soudem České republiky ( § 4 odst. 3 citovaného zákona), znamená, že toto odsouzení nemá jen význam důkazního prostředku o osobě odsouzeného, ale stává se formální právní skutečností předpokládanou zákony České republiky, zejména skutečností, k níž lze přihlížet jako k okolnosti recidivy ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona. Na druhé straně ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nejde o rozsudek soudu České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr.zák. K tomu, aby bylo možno přihlížet k zapsanému odsouzení jako k okolnosti recidivy, je však nezbytné mít k dispozici další podklady, přinejmenším příslušný spis Nejvyššího soudu, jehož obsahem je především rozhodnutí cizozemského soudu, pokud se nepodaří nebo není účelné opatřit trestní spis (jeho opis) z ciziny.

Povahu a účinky trestního rozsudku (rozhodnutí o vině a trestu) soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, vyhlášeného před 1. 1. 1993, je třeba z hlediska § 21 odst. 2 tr. zák. stanovit diferencovaně. Zatímco takový rozsudek nemůže být na území České republiky vykonán, ani tu mít jiné pozitivní účinky jako formální právní skutečnosti, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného, má zde účinek negativní tak, že tvoří překážku věci rozhodnuté.Z toho především vyplývá, že takový rozsudek lze vykonat (pokračovat v jeho výkonu), jen bylo-li s jeho výkonem započato před účinností zákona č. 25/1993 Sb. (srov. čl. II bod 7 citovaného zákona), nebo jestliže jej Nejvyšší soud České republiky uznal na území České republiky podle § 384a tr. ř., popř. jde-li o výkon trestu peněžitého nebo trestu zákazu činnosti na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (uveřejněna pod číslem 209/1993 Sb.). Dále, že nelze uložit souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. i za trestný čin, za nějž byl pachatel odsouzen takovým rozsudkem, a nelze k němu ani přihlížet jako k okolnosti zakládající zpětnost jako zákonnou podmínku, např. podle § 34 písm. j), § 41 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Naproti tomu nemohou orgány České republiky zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo takovým pravomocným rozsudkem nebo bylo-li pravomocně zastaveno před 1. 1. 1993 soudem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení orgány Slovenské republiky zrušeno.Je-li však trest uložený takovým rozsudkem vykonáván, popř. byl-li již vykonán na území České republiky na základě ustanovení čl. II bod 7 zák. č. 25/1993 Sb. nebo na základě dožádání Slovenské republiky podle čl. VI Závěrečného protokolu Smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, hledí se na odsouzení jako na odsouzení soudem České republiky. Totéž platí v případě, že byl rozsudek uznán na území České republiky podle § 384a tr. ř., jakož i v případě, že bylo odsouzení takovým rozsudkem na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

Při posuzování formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle 41 tr. zák. nelze přihlížet k odsouzení a potrestání obviněného soudem se sídlem ve Slovenské republice, i kdyby k odsouzení a potrestání došlo před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. K takovému odsouzení je možné přihlížet pouze jako k přitěžující okolnosti v zákoně výslovně neuvedené.