Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Skutečnost, že dlužníkovi byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut trest (uložený pravomocným rozhodnutí soudu) a že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, neznamená, že by insolvenční soud nepřihlížel při rozhodování o (ne)schválení oddlužení k chování dlužníka, pro který byl pravomocně odsouzen.

Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526 obč. zák.), pak, s věřitelem dlužníka, který pohledávku vůči dlužníku postoupením nabyl a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je insolvenční soud povinen zacházet jako se „známým“ věřitelem ve smyslu § 430 insolvenčního zákona i v době, po kterou byl k vymáhání postoupeného nároku povolán (na základě žádosti věřitele - postupníka) postupitel (původní tuzemský věřitel) [svým jménem na účet postupníka].

Ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením ani tedy, jde-li o pohledávku věřitele, která po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ insolvenčního zákona, zůstala neuspokojena proto, že ji věřitel vůbec nepřihlásil nebo neuplatnil jako pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona), případně jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), anebo proto, že šlo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje.

Ustanovení § 417 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu soudu odejmout dlužníku osvobození od placení pohledávek (přiznané podle § 414 a § 415 insolvenčního zákona) jen na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů (mezi které patří i věřitelé, kteří nepřihlásili do insolvenčního řízení pohledávku, ač tak učinit měli) do tří let od jeho pravomocného přiznání, a za splnění podmínky, že námitku, podle níž ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům, takový věřitel nemohl uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození.

Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (škůdce), není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního zákona.

I v poměrech upravených zákonem č. 182/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů platí, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.

Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.