Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Dospěje-li v řízení o žalobě nezletilých žalobců - cizinců zastoupených jejich rodiči soud k závěru, že žalobci nemají procesní způsobilost a jejich rodiče v rámci rodičovské odpovědnosti za ně nemohou před soudem jednat, a proto pro podání žaloby je třeba schválení opatrovnického soudu, nemůže bez dalšího rozhodnout o zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, který se nezdařilo odstranit, jestliže předtím opatrovnický soud zastavil řízení o schválení úkonu z důvodu nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti). Dojde-li soud k závěru, že zde není jiný (mezinárodně příslušný) soud, který by o udělení souhlasu mohl rozhodnout, případně že rozhodnutí takového soudu je pro žalobce (jejich rodiče) reálně nedosažitelné, musí si v takovém případě otázky jinak vyhrazené opatrovnickému soudu posoudit sám se závěrem o tom, zda je nedostatek podmínky řízení vůbec dán.

Ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. června 2019.

V případě porušení základního práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vznik nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, presumuje.

Uhradil-li škůdce (pojištěný) na základě rozhodnutí státního orgánu v řízení o náhradu škody poškozenému náklady řízení, má, za splnění podmínek § 45 zákona č. 37/2004 Sb. a § 8 zákona č. 168/1999 Sb., právo na náhradu těchto nákladů vůči pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, s nímž uzavřel pojistnou smlouvu před 1. 1. 2014.

Rozhodnout o nároku na náhradu dlužného výživného jako majetkové škody, jež byla poškozenému způsobena, ve smyslu § 43 odst. 1 věty poslední tr. ř. lze podle § 228 odst. 1 tr. ř. (popř. i podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že o nároku na výživné dosud nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Bylo-li však o vyživovací povinnosti obviněného pro relevantní období páchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku již rozhodnuto, třeba i nepravomocně, v občanskoprávním řízení, představuje takové rozhodnutí překážku podání návrhu poškozeného na rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 44 odst. 3 tr. ř.

Nejde-li o některý z případů uvedených v § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona, je pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužníka ve sporu, v němž osoba, která je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), vymáhá pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem, tím, že soud tuto osobu zaváže k náhradě nákladů řízení, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

Místem spáchání trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1 tr. ř.) je místo, kde pachatel jiného přiměje, zjednává, najímá, láká nebo svádí k provozování prostituce, popřípadě místo, kde pachatel kořistí z prostituce provozované jiným, tedy kde z ní získává majetkový prospěch. Není jím však bez dalšího místo, kde byla prostituce prováděna.