Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

V žalobě pro zmatečnost se uvede důvod žaloby (důvod zmatečnosti) nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován; důvod zmatečnosti může být měněn jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost. Soud při rozhodování o žalobě pro zmatečnost posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, který byl uveden v žalobě pro zmatečnost nebo který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho) v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost; uplatněnými důvody zmatečnosti je vázán.

Dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného toliko proti výroku o náhradě škody, jímž byl poškozený s nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, s návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vztahující se k výroku o náhradě škody a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, je dovoláním nerespektujícím postup podle § 265m odst. 2 tr. ř., podle něhož zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265 tr. ř. Dovolací soud tak po zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody buď sám rozhodne, nebo odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. 

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemůže po zrušení rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody podle § 265 tr. ř. věc přikázat soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí o náhradě škody, mohl by ve věci sám rozhodnout ve veřejném zasedání. Tak ovšem může postupovat jen tehdy, pokud by nebylo třeba provádět dokazování, které podle § 265r odst. 7 tr. ř. ve veřejném zasedání Nejvyšší soud zpravidla neprovádí; může tak učinit jen výjimečně, aby mohl o dovolání rozhodnout.

V adhezním řízení se soud musí vždy zabývat otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem ve smyslu § 228 odst. 1, věta za středníkem, tr. ř. nebrání zákonná překážka. Za ni je možné považovat také dohodu o narovnání podle § 585 a násl. občanského zákoníku uzavřenou mezi obviněným a poškozeným, pokud se týká závazku obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Důsledkem uzavření takové dohody je zánik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, takže těchto nároků se poškozený nemůže domáhat v adhezním řízení. V takovém případě totiž dohoda o narovnání představuje nový závazek, jehož právním důvodem vzniku není náhrada škody způsobená trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým činem na úkor poškozeného, ale jedná se o smluvní závazek. Postup soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. je proto vyloučen.

Nesprávné označení určitého procesního úkonu orgánem činným v trestním řízení, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o procesní úkon jiný, nezpůsobuje samo o sobě nezákonnost skutečně provedeného procesního úkonu. Jestliže policejní orgán sice formálně nesprávně označil určitý procesní úkon jako prověrku na místě (§ 104e tr. ř.), třebaže šlo jen o zadokumentování jednání policistů v místě bydliště obviněného (v té době zadrženého podezřelého), při němž ten dobrovolně vydal věci důležité pro trestní řízení (§ 78 tr. ř.), nedošlo k procesnímu pochybení majícímu vliv na zákonnost tohoto úkonu.

Pokud obviněnému, který k 1. 1. 2010 ještě nevykonal pravomocně uložený trest obecně prospěšných prací, byla po nabytí účinnosti trestního zákoníku podle jeho ustanovení § 65 odst. 3 písm. a) prodloužena soudem doba pro výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací o šest měsíců se současným stanovením dohledu, tak za situace, že obviněný zavdal důvod k přeměně nevykonané části trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, je nutné použít poměr vyplývající z ustanovení § 45a odst. 4 tr. zák., tzn. že každé jen i započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody.* *) Poznámka redakce: srov. rozhodnutí pod č. 5/2011 Sb. rozh. tr. vztahující se k situaci, že nedojde k prodloužení doby pro výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací

Povinný může být se svým návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu změny vlastnictví k nemovitostem po zahájení vykonávacího řízení úspěšný jen tehdy, budou-li zástavním právem zatížené nemovitosti k návrhu třetí osoby vyloučeny z výkonu rozhodnutí podle § 267 odst. 1 o. s. ř. (§ 268 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).

Nepřijaly-li státní orgány za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě rozumně očekávat, popřípadě je přijaly s prodlením, jde o případ nepřiměřeně dlouhého řízení, jímž mohlo být zasaženo právo na rodinný život (chráněné článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); porušení takového práva z uvedeného důvodu je třeba zohlednit při závěru o vzniku nemajetkové újmy rodiče, který nemá dítě ve své výchově, a její intenzitě rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.